Minulý týden zemřela ve věku 96 let podnikatelka Marlene Wetzelová. Původně z Mariánských Lázní, z rodiny, která tam vyráběla karlovarské oplatky. Když byli tamní Němci po válce donuceni opustit místa, kde žili jejich předkové po staletí, povedl se paní Wetzelové husarský kousek. Vysídlenci si směli vzít sebou jen 30 kilogramů zavazadel, ale ona vyvezla pod matrací kočárku s ročním dítětem i těžkou litinovou formu oplatek.
Po různých peripetiích se dostala do bavorsko-švábského městečka Dillingen na břehu Dunaje a tam několikrát, poprvé 1948, začala oplatky péct znovu. Ze začátku přitom v poválečném Německu chyběly prakticky všechny suroviny. Po převratu na Kubě v roce 1953 se zase nedostával cukr. Ale přesto se produkce oplatek stala významnou podnikatelskou aktivitou mladé ženy, která se po válce vyučila cukrářkou.
Železná opona pak způsobila, že se karlovarské oplatky dělaly západně i východně od ní. Na západě se jmenovaly Karlsbader Oblaten, podle starého označení, v západních Čechách Karlovarské oplatky. Toto jméno ovšem používali jejich tamní producenti, vstřícní k českým zákazníkům, již i před válkou. Absurdita rozděleného světa pak dlouho udržovala zdvojení starého vzoru. Vlastně se jednalo ještě o jeden rozštěp, protože do oblíbených karlovarských oplatek se pustila také komunistická Německá demokratická republika.
Velká debata pak nastala během přístupových jednání České republiky a Evropské unie. Řešily se poměrně absurdní otázky. Těžká litinová forma v dětském kočárku jistě porušila nařízení dekretů, kolik si toho naši vyhánění krajané směli vzít. Ale co s vlastnictvím "receptu" samotného, který neváží ani gram? Česká vyjednávací elita styl oplatek vázala na místo jejich vzniku, bývalí krajané zase na ideové vlastnictví svých předků.
Skončilo to polovičním smírem. Každý si bude produkovat oplatky na své adrese, v Německu to dál budou Karlsbader Oblaten a na české straně Karlovarské oplatky - a nikdo se nebude pokoušet o konkurenční boj. Východoněmecké oplatky pak v Německu přestaly používat označení "Karlsbader". Podobné hrátky se rozvinuly i kolem becherovky. Pozoruhodná ovšem byla dosti agresivní snaha české diplomacie vybojovat co nejvíc. Paní Wetzelová mívala po desetiletí několik prodejních stánků na Svatodušním setkání sudetských Němců a firma v této tradici pokračuje. Jsou známé scénky, kdy česká diplomacie, která měla za úkol nedovolit bývalým krajanům si příliš vyskakovat, se ploužila kolem stánků paní Wetzelové chroustajíc její oplatky.
Paní Wetzelová se nevyhýbala kontaktům s bývalými krajany a komunikovala skromně a vstřícně. Po velkém úsilí padesátých let už byla v klidu, protože její podnik prosperoval. To, že si pro Německo zajistila tradiční značku, považovala za samozřejmý úspěch. Její stánky pravidelně navštěvoval i Bernd Posselt, i když jeho úsilí zhubnout zrovna nepodporovaly.
Při vzpomínce na zakladatelku firmy v Dillingenu se člověk musí stále znovu ptát: Co má boj o oplatky společného s tragickou historií? A kam se ztratilo společenství, které před válkou konzumovalo oplatky v západočeských lázeňských městech společně, bez ohledu na mateřský jazyk či původ?
