Kdo neskáče, není Čech, ale ve velkých amerických médiích je zpráv o vrcholícím šampionátu na Slovensku poskrovnu. Na mistrovství světa v hokeji tam v novinách není moc místa - a to právě kvůli hokeji. V Americe jde do finále Stanley Cup, kde se popasují Boston Bruins s týmem St. Louis Blues.
Ještě v polovině sezony, na začátku ledna, přitom Blues vypadali jako naprostí lúzři, bodově byli nejhorším týmem NHL, podle hokejového webu MoneyPuck byla jejich šance na zisk Stanley Cupu 0,6 procenta. Od zápasu ve Filadelfii, kde Blues 7. ledna překvapivě vyklepli tamní Flyers 3:0, ale vystřelili vzhůru jak raketa.
K čemuž se teď v amerických médiích objevila historka, co rachejtli Blues zažehlo. Byla to píseň Gloria, s kterou se zpěvačka Laura Braniganová v roce 1982 vyšvihla až na druhé místo hitparády. Hoši z Blues ji v předvečer utkání ve Filadelfii slyšeli v baru a prý je rozpumpovala tak, že si ji ještě druhý den pouštěli v kabině.
A vida, tahle podivuhodná kombinace - zdecimovaný tým, kterému už je všechno tak jedno, že před zápasem ponocuje, a k tomu více než čtvrt století starý song - zafungovala. Gloria duní kabinou a Blues jedou, když na začátku května postoupili do finále Západní konference, hrála jedna rozhlasová stanice v St. Louis tuhle píseň nepřetržitě 24 hodin.
K čemuž mnohé asi napadne, co by se dělo, kdyby teď Blues, poprvé ve své klubové historii, Stanley Cup vyhráli? No, jak se říká, to snad ani nechtějte vědět… Ale když už jsme u toho, nechtěli by jít naši kluci v semifinále na Kanadu s Víťou Vávrou, to by určitě pomohlo?
* * * Kromě NHL v Americe vrcholí i graduační sezona, úspěšní absolventi středních a vysokých škol slavnostně přebírají diplomy, a jak je tradicí, mnohým z nich k tomu přijdou promluvit známé, úspěšné osobnosti.
Možná si například vybavíte řeč Steva Jobse na Stanfordu v roce 2005. Kdy bylo asi dobře, že mluvil už k hotovým absolventům a ne k nižším ročníkům, protože, jak sám Jobs připomenul, on opustil univerzitu už po šesti měsících, neboť ve "studiu neviděl žádnou cenu". Nicméně, Jobsova závěrečná slova "zůstaňte hladoví, zůstaňte blázniví" (stay hungry, stay foolish) absolventy Stanfordu tehdy zvedla ze židlí.
Řeč, kterou minulý víkend přednesl miliardář Robert F. Smith na černošské univerzitě Morehouse College v Atlantě, možná tak inspirativní nebyla, ale zato studentům dodala, jak to nazval sám Smith, "trochu paliva" do startu profesního života.
Přímo na místě vyhlásil, že všem letošním absolventům zaplatí půjčky, které si předtím na studium vzali. Jde o bezmála 400 studentů, výsledná suma bude v desítkách milionů dolarů. Smith, který je s odhadovaným majetkem pět miliard dolarů nejbohatším černochem v USA (a podle Forbesu 136. nejbohatším Američanem), si to může dovolit a ve Státech jsou na štědré dary zvyklí. Ale tohle je i na tamní poměry opravdu mimořádný čin.
Deník New York Times k tomu přispěchal se statistikou, ze které vyplývá, že půjčky si v Americe bere více než dvě třetiny všech studentů, přičemž dluh, se kterým končí školu, v průměru činí 28 650 dolarů (asi 660 tisíc korun). Což je citelně víc než před dvaceti lety, kdy to bylo (v přepočtu na dnešní inflaci) 12 750 dolarů (294 tisíc korun).
Není divu, že otázka financování studia a obecně přístupu ke vzdělání je nyní jedním z velkých témat demokratických kandidátů na prezidenta, například Bernie Sanders navrhuje, aby státní univerzity byly zcela zadarmo. A asi není překvapivé, že už v jeho kampani 2016, kdy nakonec jen těsně v primárkách podlehl Hillary Clintonové, na sebe dnes sedmasedmdesátiletý Sanders stáhl nejmladší voliče a právě studenty.
* * * A zvířátka na konec? Ano, ale dostaneme se k nim přes strašidlo moderních "šmírovacích" technologií, které obchází svět. Konkrétně v San Francisku došla lidem trpělivost se systémy "rozpoznávání tváří" (face recognition). Stále dokonalejší hardware (kamery) a software, který si vás "sejme" a uloží do databáze, začíná být hodně vtíravý, někde až všudypřítomný.
V San Francisku si řekli "enough is enough" a tamní radnice jako první velké město USA zakázala policii a úřadům systém rozpoznávání tváří používat. Což vyvolalo debatu, zda se s vaničkou nevylévá i dítě, neboť z bezpečnostního hlediska jde o důležitý nástroj, odpůrci zákazu teď v amerických médiích citují případy, kdy tato technologie pomohla dopadnout pachatele těžkých trestných činů.
V San Francisku ovšem dali větší váhu argumentu druhé strany, kterou v tamní diskusi zastupuje například Americká unie na ochranu občanských svobod (A.C.L.U.). "Jde o technologii, která dává vládě bezprecedentní moc sledovat lidi v jejich běžném životě. A to je neslučitelné se zdravou demokracií," citoval list San Francisco Chronicle právníka A.C.L.U. Matta Caglea.
A zatímco v Americe se debatuje a k omezení užívání "face recognition" technologií se chystají některá další města, v Číně už zcela rutinně nesnímají jen lidi - ale teď také pandy.
Jak zaznamenala zpravodajka Washington Post Anna Fifiedová, návštěvníci známé pandí chovné stanice a zoo v metropoli Čcheng-tu si mohou do mobilů stáhnout software, který jim pak přesně řekne, zda mezi několika desítkami pand, které v zoo mají a které od sebe těžko rozeznáte, sledují zrovna Bei Bei, či třeba Bao Bao.
Za pomoci technologie rozpoznávaní tváří tamní vědci pandám "sejmuli" podobu, a když na to které zvířátko namíříte telefon, software vám z databáze vytáhne jméno. Je to roztomilé, u pand.
Méně už u lidí. V roce 2015 čínské ministerstvo pro veřejnou bezpečnost začalo budovat systém, který by měl být schopen během tří vteřin rozpoznat každého jednoho občana Číny, tedy 1,4 miliardy lidí. A první výsledky? Dobré. "Dobré".
Například v metropoli Sin-jang, jak před časem napsaly New York Times, mají lidé přecházející na červenou slušné vyhlídky na to, že se jejich podoba - včetně jména a čísla občanského průkazu - objeví na "tabuli hanby" na velké obrazovce nad křižovatkou. Víme o vás, jste v systému, sejmuti, uloženi.
