Francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová si plácli na obří fond dotovaný půl bilionem eur. Za ten se má obnovit koronavirem postižená unijní ekonomika. Má to ovšem háček - je třeba souhlasu všech členů euroklubu, takže oba lídři začali s přesvědčovací kampaní.
Merkelová si vzala na starost problémový Visegrád a český premiér jí to hned při první příležitosti vpálil mezi oči. Ve zkratce: Nic takového, 500 miliard je moc, a to hlavně proto, že by se měly dotovat postižené země, a ne ty nepostižené jako Česko, které on ubránil před zhoubou. Takže tohle je trest za úspěch a to ne, i my chceme dotace! Hle, diplomacie čtvrté cenové skupiny.
Kurz umí, co Babiš ne
Jak ostře to kontrastuje s další středoevropskou zemí, která se k novému fondu staví také kriticky. Ne, nejde o nikoho z visegrádské čtyřky, ta má na špinavou práci vůči Bruselu právě českého premiéra.
Jde o Rakousko, které dlouhodobě nesouhlasí se společným finančním ručením, protože je to dle alpské republiky morální risk. A myslí si to nepochybně i současný rakouský kancléř Sebastian Kurz. Jenže na rozdíl od českého premiéra k tomu zvládá i politiku na evropské úrovni.
Jako první reakci na navrhovaný plán publikoval ujištění, že postiženým zemím je bezpochyby třeba pomoci. Nikoli ale dotacemi, nýbrž půjčkami. Pak nelenil a proti Paříži a Berlínu svolal konferenci lídrů skeptických zemí jako Dánsko, Nizozemí či Švédsko. Visegrád samozřejmě nechal stanou, protože je již zcela toxický.
Všichni v Evropě Kurzovu politiku chápou. Cílem není návrh zcela torpédovat, ale podpořit Německo, aby na Francii vyjednalo méně federalistické podmínky nového fondu. S tím už se dá hrát zajímavá partie. Na rozdíl od vulgární české pozice "sami máme málo, nic nepodpoříme, pomáhejte nám".
Jak si znepřátelit kancléřku
Babiš svou kritikou také ukazuje, že příliš nechápe, co je vlastně podstatou nového návrhu. Už od zavedení eura se v unii debatuje o společných dluhopisech, které by pomáhaly nízkým úrokem i ekonomicky slabším zemím. Pro Německo, dědice tvrdé marky, to bylo vždy absolutní tabu. Pro Francii a jižní křídlo zase priorita. Už před krizí německý odpor slábl a nyní vidíme výsledek.
Oněch 500 miliard eur nemá být k dispozici za tak měkkých podmínek, po jakých touží Francie, ale spíše jaksi "al dente" - mechanismus má fungovat jen do roku 2027 a skončit s odezněním následků krize. Je to prostě kompromis a k jeho zrození výrazně pomohlo, že s výjimkou českého premiéra nikdo nepochybuje o nutnosti aktivně pomoci silně postiženým zemím.
Je jistě možné více posilovat německou skepsi šikovným vyjednáváním, jako to dělá Sebastian Kurz. Případně za podmíněný souhlas získat nějaké ústupky, například v náběhu náročné zelené ekonomiky. Ale jenom sebevražedný atentátník může za této situace na kancléřku vypálit, že je mimo a že se nemíní bavit o ničem jiném než o dotacích pro sebe.
Sebevražedná politika
Dlouho to vypadalo, že po neúspěších federalistické unijní politiky ČSSD a euroskeptické politiky ODS Česko ztratilo jakýkoli konzistentní přístup k unii. Nyní se ukazuje, že to byly ještě zlaté časy, kdy nikdo od Česka nic nečekal a Česko také nic nechtělo.
Nyní zase něco chceme. Ale je to smutnější než předtím. Ať se nás v Bruselu zeptají na cokoliv, odpověď je stále stejná: dejte nám dotace, vrátíme vám to nulovou solidaritou. Je to strašlivá politika. Zejména pro středně velkou zemi v historicky nejkonfliktnějším regionu Evropy, jejíž existence vždy závisela na dobrých spojencích.
