Čapkovi roboti? To zní možná školometsky, ale hleďme, co už umí Muskův Optimus

Když třicetiletý Karel Čapek před více než sto lety napsal své drama R.U.R., dal tím světu nejen skvělé umělecké dílo, ale současně i slovo robot. Jen pro upamatování – zkratka v názvu divadelní hry znamená Rossumovi univerzální roboti a odkazuje se ke klíčovému prvku tohoto díla.

Roboti nejsou v Čapkově pojetí pouhé stroje, ale biologicky vyráběné bytosti podobající se lidem, avšak bez emocí, individuality a sexuality. Zpočátku slouží přesně k tomu, k čemu byli původně stvořeni, tedy k fyzické práci. Teprve později se v nich objeví jisté prvky lidskosti, začnou mít emoce, pociťují nespokojenost a ta je nakonec vede k vyhlazení lidstva.

Poselství bychom v tomto sci-fi dramatu našli jistě mnoho, ale ta klíčová nám měla pravděpodobně sdělit, že lidský život ztrácí bez práce smysl a etika, láska a odpovědnost dělají člověka člověkem. Jakmile své uvažování zúžíme na plánování zisku, vyhýbání se práci a část svého lidského údělu předáme robotům, může se stát, že nás v rámci převzaté logiky lidského světa zničí.

Uvědomuji si, že úvodní odstavce mohou znít poněkud školometsky a odtrženě od problémů současnosti. To však platí jen do okamžiku, než si připomeneme tempo, jakým se vyvíjí umělá inteligence, a skutečnost, že už dnes v řadě oblastí člověka překonává. Ve chvíli, kdy se tyto systémy spojí s technicky vyspělým strojem vybaveným končetinami, nelze se paralelám s Čapkovými, respektive Rossumovými univerzálními roboty vyhnout.

Ačkoliv sestavit takový stroj je a nesporně ještě bude velký technický problém, v některých amerických prodejnách firmy Tesla si dnes nemusíte prohlížet pouze světoznámá auta na elektrický pohon, ale můžete tam najít i robota, jenž se nazývá Optimus. Do konce této dekády jich má Elon Musk v plánu vyrábět přibližně milion ročně, později samozřejmě mnohem více.

Dnes se Optimus umí pohybovat a při tělesných proporcích podobných člověku dokáže vyvinout značnou sílu, takže může pracovat v továrnách nebo ve skladech, v budoucnu prý i v domácnostech či v nemocnicích. Je neúnavný, nezáleží mu na okolních povětrnostních podmínkách a může člověka nahradit i tam, kde by hrozila nejrůznější rizika. Je prostě univerzální. Na rozdíl od Čapkových robotů však není ze žádné biologické hmoty a nemá vlastní vědomí a emoce. Jde tedy o sofistikovaný stroj, nikoliv o bytost.

Stejně jako Tesla vyvíjí roboty i její konkurence. Proto si dnes neklademe otázku, zda budoucí život na naší planetě bude s roboty, nebo bez nich, ale co všechno jim z naší současné činnosti přenecháme, kam až je necháme dojít v jejich technickém rozvoji a co to udělá s námi.

A v tomto bodě se uvažování o humanoidních, tedy člověku podobných, robotech mění na otázku jinou. Nejde totiž o samotný fyzický vzhled připomínající člověka nebo o mechanické vlastnosti takových strojů, které při použití dokonalých materiálů skutečně mohou imitovat nás samotné. Podle mého názoru jde daleko víc o úroveň inteligence, kterou budou tyto stroje vybaveny.

Josef Veselka

Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.

Představme si, že by byly napojeny na jakousi centrální umělou superinteligenci, jejíž datové centrum by se klidně mohlo nacházet někde na poušti nebo třeba také na oběžné dráze naší planety, a ta by se rozhodla, že nad Zemí převezme kontrolu. Vůbec si nejsem jistý, že bychom jí v tom byli schopni zabránit. Svět má tolik slabých míst, že i ty jednoduše představitelné, jako je vypuštění zbraní hromadného ničení, virů z vědeckých laboratoří nebo zastavení dopravy vyřazením internetu, by vedly k obrovským škodám a ztrátám milionů či miliard životů.

Nic z uvedeného však neznamená, že bychom humanoidní roboty na bázi umělé inteligence neměli jako lidstvo dále vyvíjet. Ostatně, i kdybychom tak učinit chtěli, stejně se nám to nepodaří, protože lidská podnikavost, ambicióznost a také chamtivost neznají mezí. Jen se na takový budoucí svět musíme připravit.

Technooptimisté by měli připustit, že vážná nebezpečí spojená s tímto vývojem reálně existují, a technopesimisté by se měli vzdát představy, že další pokrok je možné zastavit. Nikoliv. Jediné, co nám zbývá, je přizpůsobení.

Historie a částečně i vlastní zkušenost mě naučily, že lidé se v řadě aspektech života chovají lépe, pokud toho mají „dost na práci“. Energii pak vydávají žádoucím směrem a snaží se svou situaci zlepšit. Jakmile však pracují málo, pak se chtě nechtě nudí a často směřují k různým formám agrese. Jistě, jsem si vědom, že s tímto hodnocením temné stránky lidské povahy nemusí všichni souhlasit. Ale v rámci našeho přizpůsobení se novému světu plnému nejrůznějších humanoidních robotů a více méně řízenému umělou inteligencí musíme přemýšlet i nad tím, jak se v něm sami budeme chovat.

Na všeobecné vzdělávání a intenzivní seberozvoj příliš nevěřím. Určitá část společnosti se tak možná chovat bude, ale většinově bych spíše vsadil na tendenci k pasivitě a užívání si všech dostupných příjemností života. Vůbec bych se také nedivil, kdyby mezi prvními typy humanoidních robotů byli takoví, kteří budou poskytovat sexuální služby.

Odpovědi na zásadní otázky světa spojeného s miliony humanoidních robotů nemám. Jistý jsem si pouze tím, že si nemůžeme dovolit o této nové podobě světa nemluvit. Řešení pak snad budeme krok za krokem nalézat. Další klasik české literatury totiž napsal, že kdo chvíli stál, stojí opodál.