Ač jde od prvního zářijového pátku o čirou realitu, stále to zní jako sci-fi: Slovensko svěřilo ochranu svého výsostného vzdušného prostoru kompletně do rukou dvěma jiným zemím. Kéž by napříště dokázalo více aliančních vlád projevit takovou odvahu, jako nyní ta bratislavská. Ve výsledku by to přineslo v Evropě více suverenity úplně všem.
Na tom, že jde o rozhodnutí, které si zaslouží ocenění, nic nemění ani fakt, že je do značné míry vynucené - slovenskou letku tvořily stíhačky sovětské výroby, které nyní dosloužily a čeká je už jen přesun do muzeí či šrotoven. A protože americké F-16 dostanou tamní piloti až někdy za dva roky, budou jejich úkoly do té doby plnit čeští a polští kolegové.
O jak velký posun v myšlení jde, dobře ilustruje vzpomínka na dělení Československa, během nějž někteří špičkoví politici východní části federace strašili své voliče, že by se také armáda mohla snažit udržet Slovensko ve společném státě násilím.
Ješitní, takže slabší
Stávající situace vrací do hry starou - pro někoho až kacířskou - otázku, zda je vůbec rozumné a efektivní, aby si země jako Česko, Slovensko či Maďarsko budovaly a udržovaly každá vlastní letectvo, když právě ono ukrajuje z obranných rozpočtů ty největší díly, aniž by mohlo představovat opravdu relevantní sílu v případě vojenského konfliktu se silnějším agresorem.
Proč v rámci aliance nesvěřit obranu vzdušného prostoru státům, které jsou na něco takového mnohem lépe vybaveny - a recipročně jim za to nenabídnout jiné kapacity, v nichž vynikáme? Například chemiky či speciální jednotky? Brání nám v takovém modelu ještě něco jiného než jen zbytnělá politická, vojenská i zbrojařská ješitnost?
Z logiky věci budou společně budované a sdílené obranné systémy i struktury vždy levnější - a ve výsledku tedy také pro všechny dostupnější a efektivnější. Astronomické náklady mohou díky jednotnému postupu klesnout do zvládnutelných výšek. Předpokladem je samozřejmě ochota ke spolupráci a kompromisům. Bez nich se nelze hnout z místa, jak ukazuje příklad pobaltských zemí, jejichž plány na společnou obranu ztroskotaly právě na jisté tvrdošíjnosti, s níž zastávaly své rozdílné představy.
Že se ale snad přece jen začíná alespoň v něčem blýskat na lepší časy, naznačuje krom zmiňovaného rozhodnutí Bratislavy také program, který připravuje pardubické Centrum leteckého výcviku. Desítka zemí NATO si jej vybrala jako jeden z prvních - a mimochodem špičkových - kampusů, kde budou cvičeni vojenští piloti Severoatlantické aliance. První frekventanti by tudy měli projít již příští rok.
Hladové zdi
Aby toho optimismu ale zase nebylo moc, je třeba připomenout, že právě Česko se nedávno rozhodlo pro nákup 24 amerických letounů F-35. Vůbec přitom není jisté, že horentní sumy, které za ně utratíme, nám také něco zásadního přinesou. Stačí se podívat, jak dnes dokážeme využívat schopností stíhaček JAS-39 Gripen nebo bitevníků L-159: i po mnoha letech stále jen částečně ačkoliv toho umí mnohem víc.
Pokud se tedy armádní letecké zázemí - někdy doslova středověké - nezmění, bude pořízení F-35 jen dalším důkazem toho, že ego a ambice zde na plné čáře vítězí nad rozumem. Obstarali bychom si v takovém případě jen extrémně drahou hračku, aniž bychom si s ní věděli rady. Podle expertů zatím bohužel nic moc nenasvědčuje tomu, že by to mělo dopadnout jinak. Armáda si totiž objednala obranné systémy, které s letounem F-35 nejsou kompatibilní.
Není to ovšem ani zdaleka jen zdejší problém. Při pohledu na kontinentální letectvo se nemůže pozorovatel vyhnout otázce, proč si vlastně evropské země NATO budují a udržují tak různorodou flotilu stíhaček, která zahrnuje zcela rozdílné stroje Dassault Rafale, Eurofighter Typhoon, F-16, JAS-39 Gripen - a do nedávna ještě i Mig-29? Jednu z odpovědí bohužel nabízí fakt, že jejich vývoj a výroba v některých zemích slouží mimo jiné jako prostředek významné podpory místní ekonomiky - tedy jako taková moderní obdoba hladových zdí.
Má ale v časech brutální ruské agrese proti Ukrajině větší váhu udržení co nejvyšší zaměstnanosti, nebo nebezpečné tříštění obranných kapacit?
VIDEO: Peníze potečou proudem. Americké stíhačky by nás stály až 280 miliard, říká vojenský publicista Jiří Vojáček.
