Když se mě Martin zeptal, co si ukrajinské ženy myslí o českých mužích, uvědomila jsem si, že už skoro rok jsem nebyla na rande, přestože s muži mluvím prakticky každý den. A první muž, se kterým jsem se v Česku spřátelila, byl Bělorus.
Mluvit jménem všech ukrajinských žen o všech českých mužích by bylo příliš troufalé, nabízím tedy jen své vlastní postřehy.
***
Jedno z prvních míst, kam jsem se v Česku dostala, byla tramvaj. Ano, samozřejmě, protože to bylo v Praze. Zarazila mě skutečnost, že čeští muži klidně zůstanou sedět na svých místech, když do vozu nastoupí těhotná žena, žena s malým dítětem nebo postarší paní. Na Ukrajině je zvykem, že muži ustupují ženám, mladší lidé starším a všichni pak těhotným a matkám s dětmi. V ukrajinské městské dopravě pravidelně zaslechnete hlášení "dejte přednost těhotným ženám, zdravotně postiženým a matkám cestujícím s dětmi". Mužům v Praze ale vůbec nevadilo, že vedle nich stojí paní, která se kymácí v zatáčkách. Zdálo se mi ale, že to nevadilo ani ženám, vypadaly naprosto v pohodě. Upřímně řečeno, o místa v tramvajích obvykle není nouze.
Když jsem projížděla kolem náměstí, všimla jsem si mnoha mužů, kteří se procházeli s kočárky. Viděla jsem spoustu tatínků, kteří si šli s kočárkem i zaběhat. Na Ukrajině je to méně časté. Dokonce i s dětmi, které už jsou samy schopné pohybu, čeští otcové nadále tráví spoustu času. Například můj nový známý David dokáže svého čtyřletého syna přesvědčit k jídlu, obléknout ho na procházku a hrát si s ním na hřišti. Pro otce mého dítěte něco takového představuje hotový div.
David učí svého syna lézt po stromech a ležet na trávě. A zdá se, že je to baví oba. Takových rodičů je v českých parcích k vidění spousta. V mém okolí na Ukrajině moc ne. Bohužel.
***
Řekla bych, že čeští muži milují sport. Prozrazují to jejich postavy zahalené v oblecích a džínách. Například Antonio rád běhá a dělá triatlon. Je štíhlý a silný, i když není sportovec.
***
Když jsem se poprvé setkala s hlídkou na Václavském náměstí, na první dobrou mě napadlo, že se tam asi natáčí film. Až takhle hrdinsky a filmově vypadá zdejší policie.
Jednou jsme se po divadelním představení procházeli s kamarádkou a novými známými kolem třetí ráno po Karlově mostě a jediné, čeho jsme se báli, bylo, že se nám ráno bude špatně vstávat.
Praha je první město na světě, kde jsem porušila dívčí pravidla ustavená na Ukrajině v divokých devadesátých a nultých letech, kdy chození po tmavých ulicích nebo nasedaní do auta s cizími lidmi bylo krajně nebezpečné. Člověk tak riskoval nejen svou peněženku, ale také sexuální napadení. Jednou se mě pokusil líbat i taxikář.
Přestože už je na Ukrajině posledních deset let bezpečněji, stále jsem se snažila nechodit za tmy po prázdných ulicích sama a nenasedat do auta k mužům, které neznám, natož s nimi jezdit za město. V Praze jsem ale tato pravidla porušila. Nastoupila jsem do auta s Tonym hned druhý den poté, co jsme se poznali. Vydali jsme se do kopců, v té době zrovna kvetly primulky. Ten den byl nádherný, obědvali jsme s jeho rodinou. Jeho manželka mi ukazovala kresby dětí a nejstarší syn vařil svou specialitu. Jediný nepříjemný pocit, který jsem přitom zažila, byl ostych, že o víkendu obírám tolik lidí o jejich čas. Jak mě ale Tony spolu s jeho rodinou ujistili, byli se mnou rádi. Já s nimi taky.
Několikrát na mě ale v tramvaji výhružně křičeli čeští muži, když slyšeli, že mluvím ukrajinsky. Tvářili se agresivně a radili mi, abych se vrátila zpátky. Nikdo se mě nezastal, takže jsem na další zastávce raději vystoupila.
***
V Česku mi muž ani jednou nepodal ruku, když jsem vystupovala z dopravního prostředku, což je na Ukrajině běžné. Nicméně mnoho českých mužů mi pomohlo, když jsem to potřebovala. Čeští muži, které jsem poznala, jsou pozorní, starostliví a respektují osobní prostor.
Když jsem měla problém s klíčem, přišel správce domu, kde jsem bydlela. Nejenže se snažil situaci vyřešit, ale také mě psychicky podpořil.
Když se mé dítě bálo cizích lidí na neformálním setkání umělců, jeden z hudebníků ho pohostil kakaem a nabídl mu, že si může zahrát na harmoniku. Pak nám zavolal a zaplatil taxík, abychom nemuseli domů bloudit ulicemi pro nás nového města. A ještě nám dal na rozloučenou lístky na svůj koncert.
Manžel mé nové kamarádky pozval svého kamaráda a společně mi rychle a ochotně smontovali postel, abych měla kde spát. Ani jeden přitom nedal najevo, že by za to od mě očekával něco na oplátku.
***
Na Ukrajině bylo v některých oblastech těžké vyhnout se sexistickým vtipům nebo posuzování vzhledu. Očekává se tam, že jako žena bych přece měla být nalíčená, stylově oblečená a nosit podpatky. Tady se mi zdá, že je mužům i ženám jedno, jak vypadám. Hlavní problémy, které jsem v komunikaci s českými muži měla, vznikaly z nekonečné řady vtipných "chyb v překladu".
Z jedné schůzky jsem se vrátila jako ve snách. Myslím, že to bylo poprvé, kdy se mi stalo, že jsem komunikovala s mužem a přitom cítila, že mě vnímá jako ženu i profesionálku najednou. Dokonce jsem měla pocit, že mezi námi přeskočila jiskra. Tehdy jsem si uvědomila, že mě skoro už rok nikdo nepozval na rande. Na Ukrajině jsem takových nabídek obvykle dostávala několik za měsíc. Někdy až příliš dotěrných. Když jsem to říkala své české kamarádce, usmála se a poradila mi, ať si stáhnu Tinder a příliš se nespoléhám na aktivitu mužů, na jakou jsem zvyklá. "Čeští muži nebudou první, kdo ti přímo řeknou, že se jim líbíš. Nepozvou tě na kafe, takže bys je měla pozvat ty," dodala. Za pokus to asi stojí.
Autorka je ukrajinská spisovatelka a básnířka, od března 2022 žije v České republice.
Z ukrajinštiny přeložila Julia Makhinchuk.
