Zkuste si představit, kolik je ho obsaženo ve větě, před níž se tehdy nedalo schovat ani utéci: "Se Sovětským svazem na věčné časy!" Těžko říci, co tehdejší komunisty pudilo k plánování tak nepředstavitelných termínů. Zní to pateticky, nadutě a směšně. Věčně netrvá prakticky nic, tím spíš státní přátelství. Právě do téhle dutomluvy sloganů a hesel vypustil Gebauer poťouchle svého dutého, protože kašírovaného trpaslíka. A kdyby jen to. Pamatuji se, jak nás v té době fascinovaly dámy, rovněž z Gebauerova ateliéru, které se ladně koupaly v parkovém jezírku pod Hradčany. Na Hradě Husákovo věčné přátelství se SSSR, v podhradí komentář z materiálu, který se drolí, puchří, až se rozpadne. Jako ty věčné pravdy politruků.
"Studenty učím, že naše povolání je nekrofilní," řekl mi nedávno sám Gebauer. "Má zvěčnit někoho významného nebo myšlenku na věčné časy. Nakonec ale spíš než smysl přežije formální krása sochy." Anebo její nedostatek, dodejme. Ty, kdo chtěli své pravdy zvěčnit v mramoru, budoucnost často zaskočí a umlčí. Zůstane jen kámen a ten o nich vypráví věci, které by si sami, ještě za živa, nejspíš nepřáli slyšet.
Máme v naší čtvrti i pomník, tedy pamětní místo, jemuž vévodí socha maršála Koněva. Hrdiny Velké vlastenecké války (jak jí říkali Sověti), ale podle všeho také jednoho ze strůjců jejich zásahu proti povstání v Maďarsku roku 1956, jakož i okupace Československa o dvanáct let později. Tak to připomíná tabulka, kterou ke Koněvově figuře nechala připojit místní radnice.
A stalo se v naší čtvrti, že kdosi sochu maršála Koněva, dílo Zdeňka Krybuse a Vratislava Růžičky z roku 1980, polil rudou barvou a posprejoval nápisy "Ne krvavému maršálovi! Nezapomeneme!" Tabulka netabulka.
Máme v naší čtvrti malou a prozatím naštěstí nekrvavou bitvu o ten pomník a hlavně o to sprejování. Někdo říká, že by bylo dobré maršála odsunout z veřejného prostranství do muzea. Je to prý "okupant", a právě proto se tu objevují takové nápisy. Pro Rusy, kteří mají v naší čtvrti velvyslanectví, jde o pietní místo a o úctu k padlým z války. Ruské ministerstvo zahraničí si v pátek předvolalo chargé d'affaires našeho velvyslanectví v Moskvě a, jak se píše ve zprávě, "vyjádřilo důrazný protest proti zhanobení pomníku". Naše ministerstvo zahraničí zase už předtím vyjádřilo nad sprejerovým činem politování. Schovat do muzea nebo darovat Rusům, kteří sochu ochrání před vandalstvím, radí v komentáři Hospodářských novin i Petr Honzejk. Dovolím si nesouhlasit.
Krátce nato, co sochaři Krybus a Růžička v roce 1980 odhalili sochu Koněvovi, vymodeloval sochař Gebauer svého trpaslíka jako výtku mramorovému patosu, který má trvat na "věčné časy". Jaký ten patos byl? Představu si o tom dokáže udělat jen ten, kdo je s ním konfrontován. Právě proto by Krybusova a Růžičkova skulptura měla zůstat, kde je. Pomník může být dál pietním místem pro ty, kdo si chtějí připomenout sovětské oběti války. Zároveň si ale zaslouží i expozici, která uchová v paměti celou stopu, již maršál zanechal v dějinách. Socha má ale ještě jednu nenahraditelnou úlohu: zvlášť pro ty, kdo dobu jejího vzniku nezažili, je a bude jedinečným svědectvím.
"Uklizení" sochy by bylo projevem slabosti. Asi jako když po rozvodu jeden z partnerů vystřihuje druhého ze svatebních fotek. Stali bychom se někým na způsob Gebauerova trpaslíka - společností, která už "na věčné časy" nechce ze své minulosti nic vidět, nic slyšet.
