Vyhlídková restaurace na pražském televizním vysílači obvykle nabízí hlavně jedinečná panoramata. Minulý týden zde ale byly k mání také informace o tom, co všechno přinese konec digitálního televizního vysílání ve standardu DVB-T.
Česko se s ním loučí, protože přechází na efektivnější variantu DVB-T2. Ušetřené frekvence tak bude moci nově v aukci nabídnout operátorům k provozování rychlého mobilního internetu. Část z nich pak Český telekomunikační úřad (ČTÚ) vyhradil i pro případného nového hráče, který by konkuroval trojici u nás už zavedených firem. Potud samé dobré zprávy.
Pokud se ale některý z účastníků konference chvílemi nudil, mohl se rozhlížet po střechách žižkovských domů pod sebou - i po pražské památkové rezervaci o pár kilometrů dále. A přemýšlet o nákladech, které by nového operátora čekaly při budování sítě.
Antény vystupují takřka z každé panelákové střechy a většina míst vhodných k šíření mobilního signálu už je obsazena v centru i na sídlištích operátory, kteří už u nás působí. Pohled z výšky tak výmluvně ilustruje, jak těžkou by nový hráč měl pozici, pokud by se skutečně rozhodl na český trh vstoupit. Už ti stávající musejí vymýšlet různé fígle, jak základnové stanice skrýt či maskovat, aby jim je památkáři vůbec povolili.
Úřad pro bránění hospodářské soutěži
Logickým řešením by proto bylo sdílení sítí - tedy využití jedné základnové stanice více operátory. To je běžná praxe hlavně ve venkovských oblastech, kde je málo zákazníků a poskytovatelům by se nevyplatilo postupovat samostatně. Ve větších městech to nutné nebývá.
Tedy ne v případě operátorů, kteří už mají postaveno z minula a disponují dostatkem zákazníků. Pro nového hráče to ale problém je, protože stavět nemá kam, i kdyby chtěl. Proto je paradoxní, že regulátor vymýšlí, jak ho k tomu naopak donutit.
Důvod? ČTÚ se snaží vyjít vstříc poněkud vágním námitkám, které vůči možnosti sdílet sítě vznesl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
Roli hraje obava, že sdílení by za určitých okolností mohlo být v rozporu se soutěžními pravidly. Evropská komise totiž právě nyní z tohoto úhlu pohledu zkoumá dohody mezi O2 a T-Mobilem, tedy dvěma největšími českými operátory. Na chystanou aukci frekvencí to vliv nemá, mezi českými úředníky to ale zaselo semínko nedůvěry k sdílení jako takovému. A to je chyba.
Připomínky antimonopolního úřadu totiž nejsou - kulantně řečeno - příliš kvalifikované. Vyhovět jim by navíc vedlo k přesnému opaku toho, čemu mají úředníci "na ochranu hospodářské soutěže" sloužit: situaci na českém trhu by to zkomplikovalo.
Konkurenci pomůže, pokud by se nový operátor mohl stát co nejvíce nezávislým na ostatních hráčích v dlouhodobém horizontu a zároveň měl možnost snížit v krátké době náklady tak, aby dokázal ve srovnání s dosavadní velkou trojkou nabídnout lepší služby za lepší cenu.
Stávající virtuální operátoři toho nejsou schopni, protože jsou stoprocentně závislí na těch síťových - smlouvy jim nedávají žádnou zásadní možnost poskytovat neomezené volání, SMS a už vůbec ne data. Platí totiž za přenesené minuty a megabajty. Logicky tedy nemohou nikomu nabízet cokoli neomezeného, aniž by riskovali ztrátu.
Naopak nový hráč - pokud po aukci přijde - bude mít k dispozici vlastní frekvence. To by mu dávalo prostor k mnohem autonomnější cenové politice.
Tím se vracíme zpět k otázce sítí a jejich sdílení. Jde o trend, který prosazují sami operátoři. Stále více jich vyčleňuje svou infrastrukturu do extra firem, protože se jim to vyplatí. Postupovala tak například španělská Telefónica, když vložila svůj "hardware" v šesti zemích do dceřiné společnosti Telxius. Postupoval tak Telecom Italia, který ze stejných důvodů založil obdobnou společnost INWIT. Nyní se k témuž chystá i Vodafone, jehož infrastrukturní dcera se stane největší firmou svého druhu v Evropě.
Pro nového operátora jsou takové společnosti ideálními obchodními partnery, protože potřebuje stavět rychle, což je v Česku - jak známo - problém. Jenom vyřešit povolení k postavení nové základnové stanice tam, kde to ještě vůbec je fyzicky možné, trvá kolem dvou let, navíc s nejistým výsledkem.
Český regulátor by tedy měl hledat spíše cesty, jak sdílení podpořit, než jak mu v preventivním strachu bránit.
Válčete si sám
Podobné je to i v případě nejistoty s technologiemi. V zásadě je na výběr mezi třemi velkými a několika menšími dodavateli - a ano, největším z těch velkých je problematická čínská společnost Huawei.
Jak k ní přistupovat? Německá kancléřka Angela Merkelová minulý týden prohlásila, že by nerada předem kohokoliv vyřazovala, a volá po společném unijním postupu, který by zahrnoval nějaké minimální bezpečnostní standardy. Vysloužila si tím nelichotivé poznámky od amerického velvyslance.
Vzápětí ji ovšem podpořil prezident Emmanuel Macron, když řekl, že Francie by neměla předem "stigmatizovat" žádnou společnost ani zemi.
Zdá se tedy, že unie americký tlak oslyší. Merkelová ani Macron zjevně nechtějí pomáhat Donaldu Trumpovi v jeho obchodní válce s Čínou, zvláště když Američané nemají v telekomunikacích co nabídnout - sami jsou z velké části v tomto ohledu závislí na evropských společnostech, protože ty vlastní si zničili v průběhu minulých patnácti let.
Kancléřka nejspíš nezapomněla, že ji americká NSA odposlouchávala. Za politickými hlasy, které se stavějí proti omezování dodavatelů, ale nepochybně stojí také lobbing evropských operátorů, kteří jsou z velké části zákazníky Huaweie - a jeho vyřazení by pro ně znamenalo značné komplikace i náklady.
To však nic nemění na tom, že jde i o postup racionální, kterého by se měl držet také český stát, pokud má v plánu snížit ceny zdejších mobilních služeb. Vyřazení některých dodavatelů by totiž logicky zvýšilo operátorům náklady, protože by omezilo soutěž na jinak vysoce konkurenčním trhu.
Zatím to vypadá, že se český postoj neodchýlí od toho německého. Navzdory tomu, že se u nás slovo Huawei stalo ve veřejném prostoru sprostým, je to z výše uvedených důvodů dobře.
Český telekomunikační úřad stojí o nového hráče na trhu a jeho příchod je i jednou z vládních priorit. Teď už jen zbývá reálnými kroky nebouchat dveřmi před nosem tomu, koho se k sobě snažíte pozvat.
Autor je konzultant a bývalý novinář. V letech 2012-2017 byl členem Rady Českého telekomunikačního úřadu.
