Rozhovor - „Lidé tu stále očekávají, že obec nebo stát pro ně všechno udělá. Málokdo se tu ptá: Co jsem udělal pro obec nebo pro stát já?“ říká nový vrchní pražský rabín David Peter (38), podle něhož se za ta léta, která strávil v zahraničí, ani židovská obec ani česká společnost mnoho nezměnily.
Úřadu po Karolu Efraimu Sidonovi se David Peter ujal 1. srpna. Než se stal rabínem, vystudoval taneční konzervatoř, dva roky působil v Národním divadle a po absolvování náhradní civilní služby odjel do Izraele, kde studoval v letech 1998 až 2011 na několika náboženských školách.
V roce 2011 získal smichu (rabínský titul) na ješivě Merkaz Ha-rav. Ve stejném roce získal smichu na škole Amiel – Straus, která připravuje rabíny na působení v obcích mimo Stát Izrael. Po návratu byl nejprve rabínem Jeruzalémské synagogy.
Aktuálně.cz: Z tanečníka rabínem, tak by se dala shrnout stručně vaše cesta. Co vás přimělo k rozhodnutí opustit uměleckou dráhu a studovat na rabína?
David Peter: Vlastně důležitější otázka, alespoň z mého pohledu, je, jak jsem se dostal k tancování.
Tak mi na ni zkuste odpovědět.
Za to mohou mí rodiče, kteří chtěli, abych byl všestranně umělecky vzdělaný.
A co dělali vaši rodiče?
Maminka byla tehdy novinářkou v Zemědělských novinách a otec byl režisérem hudebního vysílání v České televizi, ale původně absolvoval AMU, byl varhaníkem, studoval u profesora Jiřího Reinbergera. Oba rodiče byli umělecky založení, maminka v mládí hrála na klavír, a když viděli, že jsem dřevo na češtinu a později i na ruštinu, byl jsem asi dyslektik, tak mě dali do lidušky na tanec, a proto jsem logicky skončil na konzervatoři. Tam jsem studoval u profesorů Slavického a Nečase. Po roce 1989 jsem končil základku.
Jak jste ten rok jako kluk vnímal?
Z mého dětského pohledu se nic moc nezměnilo, jen někteří převlékli kabáty. Byl jsem sice pionýr, ale jakmile jsem byl na konzervatoři, tak už jsem s tím nechtěl mít nic společného. A ještě o něco dříve jsem se začal zajímat o to, kdo jsem, proč nemáme skoro žádné příbuzné, a objevil jsem, že za první řadou v naší knihovně máme jiné knihy: našel jsem tam učebnici hebrejštiny, modlitební knihy, fotografie – a začal jsem se ptát.
Jak na to reagovali rodiče?
Trochu vyděšeně, ošívali se, jak mi to mají vysvětlit. Začali jsme chodit na židovský hřbitov, na hrob předků, kteří umřeli v čase před Hitlerem. Trochu jsem se začal seznamovat s tím, co zbylo v Praze ze židovského života. A učil jsem se hebrejsky.
Kolik vám bylo, když jste začal s hebrejštinou?
Jedenáct dvanáct let.
S všeobecným židovským životem je tancování v rozporu. Židovství zakazuje kontakt mezi mužem a cizí ženou. Při tanci se musíte dotýkat partnerky, i když při práci člověk tanečnici nevnímá jako ženu, ale jako partnerku, s kterou chce něco dokázat. Židovství to ale takhle nevidí. Navíc divadlo žádá, aby člověk pracoval i v sobotu, o šábesu.
A při učení hebrejštiny vám dyslexie jako u češtiny nevadila?
Ne, protože to psal nějaký matematik a já dokázal rychle pochopit princip toho jazyka. Po roce 1989 mě rodiče vzali na židovskou obec a na velké svátky do Jeruzalémské synagogy. Tehdy jsem se poprvé setkal s panem rabínem Mayerem a začal jsem chodit do jeho kroužku, pokud mě uvolnili ze školy o hodinu dřív.
A přitom jste studoval konzervatoř...
Ano. Bylo to něco jako sport, i když to bylo ve škatulce umění. Po absolventském představení – hrál jsem v romantické jednoaktovce Marné opatrnosti – jsem pak dělal na divadle křoví. Byl jsem spíše charakterový tanečník než technický. Talentu jsem moc nepobral. Ale na školu mám dobré vzpomínky, protože mě naučila tvrdému tréninku: začínali jsme v 7:30, škola byla do 18, a kdo chtěl, mohl ještě trénovat do 20 hodin. Tenhle dril mně později pomohl v Izraeli.
Ještě bych se vrátil k tomu paralelnímu životu: jak to šlo dohromady, židovství a tancování, nebyl s tím problém?
Samozřejmě s všeobecným židovským životem je tancování v rozporu. Židovství zakazuje kontakt mezi mužem a cizí ženou. Při tanci se musíte dotýkat partnerky, i když při práci člověk tanečnici nevnímá jako ženu, ale jako partnerku, se kterou chce něco dokázat. Židovství to ale takhle nevidí. Navíc divadlo žádá, aby člověk pracoval i v sobotu, o šábesu. Pokračoval jsem sice ve studiu, protože rodiče chtěli, abych měl maturitu, ale vařilo se to ve mně. Nevěděl jsem, co ze mne bude. Uvažoval jsem buď o univerzitě, o psychologii, nebo o náboženské škole.
A co a kdy vedlo k vašemu rozhodnutí věnovat se náboženskému studiu?
Po škole, v polovině mého angažmá v Národním divadle, to znamená v roce 1995, mě tlačila maminka, abych se rozhodl. Pamatuji se, že tehdy jsem vydělával 2800 korun, později mi přidali a vydělával jsem 3600. Maminka říkala, není možné, aby sis myslel, že to bude jednou tak a podruhé jinak. Tak jsem se rozhodl, že odejdu do Izraele studovat. Jen ušetřit si na letenku byl tehdy pro člověka jako já problém. Mamince se narodila dvojčata a musel jsem rodičům něco dávat.
A kdo vám platil studium v Izraeli? Pokud dobře počítám, studoval jste tam třináct let...
Jeden rok na škole stál 10 000 eur. To není málo. Na počátku mně pomohla židovská obec, to mně vystačilo asi na rok a půl. Sice to tenkrát byly obrovské peníze, ale na celé studium to nestačilo. Pomohly mi hlavně samy školy, které jsou sponzorované. Já ty lidi, kteří do mě investovali peníze, neznám. A proto se dnes sám snažím, i když to jsou malé peníze, zase je té škole alespoň částečně vrátit.
Z toho všeho, co vyprávíte, se mi zdá, že vaše cesta k vědomému a opravdovému židovství byla zdlouhavá. Byla doprovázena i nějakým mystickým zážitkem, jak mi o tom vyprávěl třeba rabín Karol Efraim Sidon?
Ne! Měl jsem něco jiného, později na škole, ale to nebudu zveřejňovat. Nebo takhle: Být něčím ozářen, oslepen, to nic není, to není žádná víra...
Co to je víra? To je přece nějaké pole pro věřícího člověka, na kterém se setkává s Bohem a může s ním vést dialog...
Uvedu příklad. Wittgenstein si po přečtení knížky Alenka v říši divů položil otázku, co to je hra. V prvním díle se povídá: zvířátka byla mokrá a řekla si, zahrajeme si hru: budeme běhat. A proč budeme běhat, zeptala se? Abychom se usušili. A kdy skončíme tu hru? Až budeme suší! A pak tak dlouho běhali, až uschli a byl konec hry. Alenka se zeptala: A kdo vyhrál? My všichni jsme vyhráli. A kdo dá odměnu? Odpověď zní: Ty, Alenko, dáš odměnu. Opravdu to byla hra? Wittgenstein říká, že lidé používají slova, termíny, ale ne vždy je dokážou definovat.
Já bych to, o čem hovoříte, nenazval hrou: Činnost těch zvířátek má jasný a smysluplný účel: usušit se. Hra vždy něco předstírá, simuluje, a v tom je přece rozdíl...
Jasně, šachy sice vyšly ze simulace války, ale pak se dostaly dál, už nic nepředstírají: jde o pouhou hru... Některé věci do vaší definice hry nespadnou, leží mimo... A podobně je to s vírou. Co to je víra? Můžeme říkat, že víra je od slova „věřiti“, tím se liší od „věděti“, je v ní nějaký přesah. Zároveň si musíme přiznat, že existuje několik druhů víry: jeden druh představuje záblesk, druhý druh postupný růst, jsem přesvědčen, že ten druhý způsob víry je pevnější. A to pravé osvícení člověka může potkat až na vrcholu vlastního dospívání ve víře: pak ho taky neohrozí, nikam nespadne. To se ale stane málo komu.
Vám se to stalo?
Přiznám se, že ne. Možná tady v Praze to prožiji.
Zmínil jste Prahu, zůstaňme tady. Vrátil jste se po třinácti letech: Jak se podle vás zdejší židovská obec a vůbec celé Česko za ta léta změnily?
Myslím si, že se židovská obec v Praze nikam moc neposunula. Lidé tu stále očekávají, že obec pro ně něco udělá. Nedošlo tu k přerodu, který by je vedl k tomu, že ne všechno musí udělat obec, stejně jako občané si tu stále myslí, že stát je tu od toho, aby pro občany vše udělal. Málokdo se tu ptá: Co jsem udělal pro obec nebo pro stát já? Jediná změna je, že staří pánové zemřeli. A ti, co byli mladí jako já, už mají rodiny a je pro ně těžké chodit do synagogy… Pak tu před deseti lety byly velké boje, a to tu obec taky nějak poznamenalo. Člověk se vrátí, má velké oči, ale vidí, že něco změnit je velmi těžké. Přesto mou radostí je ukázat světlo všem, kteří o to projeví zájem.
Současná pražská obec má podle různých zdrojů 1500 až 1700 členů a z toho je asi deset procent ortodoxních a vy jste ortodoxní rabín...
Já jsem tradiční rabín.
Jaký je rozdíl mezi ortodoxním a tradičním rabínem?
Žádný. Ale je třeba říci, že ortodoxie vznikla jako reakce na reformní snahy. Proto raději používám slovo tradiční, protože má starší kořeny a neznamená nic jiného, než že boží zákony jsou závazné. Pak ale máme řadu dalších odnoží: reformní, liberální, konzervativní, a ty zase mají různé pododnože atd. Všechny ty odnože se ale začaly přibližovat k původním tradicím, a to se stalo dvakrát v historii: po nástupu fašismu a pak v roce 1967, po šestidenní válce. Tato válka pomohla mnoha Židům mimo Izrael v jejich identifikaci.
Ve Francii je dnes asi 20 milionů muslimů, kteří tam žijí už ve třetí generaci, a přesto je tato společnost nepřijala jako své lidi. Ti jsou pak náchylní chopit se militantního islámu, který se dodneška s existencí Izraele nevypořádal, a proto je ho možné tak snadno zneužít.
Ještě jednou bych to vrátil: Vy jste tedy dnes ortodoxní či tradiční pražský rabín, který tu má deset procent duší, tedy 150 či 170 – a co pak ti zbylí? Jaký je vztah toho vašeho jádra ke zbylým členům?
Máte pravdu, jsem tradiční nebo ortodoxní, ale jsem rabínem této celé obce, ve které jsou členy ti, kteří mají židovskou maminku. Ostatní, kteří jsou „tatínkovci“ nebo „dědečkovci“, se mohou stát mimořádnými členy, to znamená, že tito lidé nemohou volit a nemohou být zvoleni, jinak jim náleží veškeré další výhody.
A zaznamenal jste tu nějakou snahu, že by si pražská obec chtěla ještě zvolit nějakého dalšího liberálního či reformního rabína?
Zatím ne. Ale pod Federací židovských obcí je více organizací, jako jsou třeba liberálové… Ale jinak Evropa má problém: evropští Židé moc přijali mentalitu těch zemí, ve kterých žijí, a moc filozofují a ideologizují.
A z čeho, podle vás, vyplývá v Evropě ten postupně se v poslední době zvyšující antisemitismus?
Má žena pochází z Francie, teď za námi přijede tchán a ten mi řekl, že se poprvé v životě v Paříži bojí. Antisemitismus je v dnešní době nejvíc živen lidmi s muslimským vyznáním. Je tam ideologie a možná i politika, tedy snaha schovat úmysly do náboženského hávu. A je za tím ve Francii dnes asi 7 milionů muslimů (v Evropě nejvíc, mají tam 1500 mešit), kteří tam žijí už ve třetí generaci, a přesto je tato společnost nepřijala jako své lidi. Ti jsou pak náchylní chopit se militantního islámu, který se dodneška s existencí Izraele nevypořádal, a proto je ho možné tak snadno zneužít.
A jak si vykládáte vyvolenost Židů, která je někdy rovněž zdrojem antisemitismu?
Vyvolenost je jen jediná věc: že dotyčný národ si zvolil svého Boha Bohem a Bůh si zvolil svůj národ jako svůj národ tím, že mu předal svůj zákon. Tento zákon zavazuje dotyčný lid, aby se podle něj choval. Má povinnosti a práva a nějaké výhody: třeba má větší sociální cítění. Vyvolenost je jen přijetí zákona, nic víc.
Ale z této tři tisíce let staré tradice vyplývá i jistá pýcha, která je vždy trochu nebezpečná...
Pokud si člověk opravdu uvědomí hodnotu přijatých zákonů, nemůže být pyšný, protože ho to zavazuje a pýchu mu zapovídá. Zákony Žida vedou k pokoře.
A jak myslíte, že se bude vyvíjet izraelsko-palestinský konflikt?
To opravdu nevím, ale doufám, že s Boží pomocí vše dopadne dobře.
