Minulý rok to vypadalo, že slunná Itálie konečně zas jednou našla svoje místo v dějinách. Vyhrála odložené fotbalové Euro, zabodovala také v Eurovision. A co je nepodstatnější, měla zas jednou kvalifikovaného premiéra Maria Draghiho, který navíc disponoval drtivou podporou v obou komorách parlamentu - což je na apeninském poloostrově kombinace víc než vzácná. Však také vlivný britský týdeník The Economist, který jinak italskou politiku nemá v oblibě, vyhlásil Draghiho vlast zemí, jež v roce 2021 učinila největší pokrok.
To vše je nyní zapomenuto. Předseda italské vlády rezignoval poté, co jej tři klíčové strany široké koalice odmítly dál podporovat. Kabinet povede už jen do září, pak budou předčasné volby.
Je to absurdní. Zrovna nyní - v časech války, zrychlující inflace a energetické krize - byl ekonom Draghi mužem na svém místě. Ale partikulární zájmy divoké italské politiky jsou zjevně jiné. Strany nyní budou dva měsíce bojovat o co nejlepší volební výsledek, už to zemi ochromí. A pokud ani potom v Římě rychle nevznikne uměřená vláda, bude mít problém celá Evropa, zatímco v Kremlu začnou slavit.
Opuštěný
Popisování italských politických krizí bývá většinou na dlouho, aktuální případ je však přehledný. Na počátku roku 2021 vyvrcholily rozpory v předchozí vládě, a když padla, obrátil se prezident kvůli neschopnosti stran sestavit nový kabinet na někdejšího respektovaného šéfa Evropské centrální banky Draghiho. Úvaha byla jednoduchá: Když zachránil eurozónu, proč by nebyl schopen zachránit vlastní zemi. Draghi post přijal a postavil se do čela široké levopravé koalice, s níž technokratickým způsobem celkem úspěšně provedl Italy covidem, ekonomickými problémy i daňovou a důchodovou reformou.
Ne každá vládní strana si však za těchto okolností dokázala udržet voličskou přízeň. Například populistické Hnutí pěti hvězd vyhrálo minulé volby s 33 procenty hlasů, nyní má však preference jen třetinové. Ve snaze se opět zviditelnit proto Draghimu vypovědělo poslušnost.
Prezident však premiéra přesvědčil, aby se alespoň ještě jednou pokusil koalici obnovit. Tou dobou už ale využily situace další dvě strany. Konkrétně Liga vedená protiimigračním populistou Matteem Salvinim a Vzhůru Itálie nesmrtelného expremiéra Silvia Berlusconiho. Jejich podmínkou pro setrvání ve vládě bylo, aby Draghi odtamtud vypoklonkoval právě Hnutí pěti hvězd. Když to odmítl, musel nakonec jít sám.
Problém za problémem
Proč to celé nespadá do přihrádky "další z nekonečné série italských politických taškařic"? Protože nyní jde v zemi opravdu o hodně. Můžeme začít Ukrajinou. Bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv, který se proměnil z Putinova liberálního maskota v toho nejostřejšího válečného jestřába, už na síti Telegram nadšeně sdílel montáž, na níž je britský premiér Boris Johnson, jeho italský protějšek Mario Draghi a otazník. Zjevně se těší na pád dalšího z lídrů, kteří výrazně podporují Ukrajinu.
Draghi totiž patřil přesně do této kategorie, třebaže doma kvůli tomu čelil politickým potížím, když se dostal do křížku právě s Hnutím pěti hvězd, které nepřestává hlasitě protestovat proti vyzbrojování Kyjeva.
Nepříjemná změna kurzu však může po jeho pádu přijít i v dalších oblastech. Předsedou italské vlády se stal mimo jiné proto, že nikdo z tamních politiků neuměl účelně využívat unijního fondu obnovy, byť byla země jeho největším příjemcem. Po svém nástupu do úřadu dokázal Draghi rychle naplánovat smysluplné investice za 220 miliard eur a nyní by bruselské úřady měly Římu uvolnit další peníze. Otázka je, zda na to nakonec dojde, když nyní garant efektivity končí.
Evropská centrální banka navíc začala po jedenácti letech zvedat úrokové sazby, a to rovnou o půl procentního bodu. Až dosud je držela na dně, protože pomáhala vysoce zadluženým zemím, jako je právě Itálie, i když na mnoha jiných místech už inflace dosahovala nepříjemných cifer. Právě v této chvíli je tak třeba, aby Italové ujistili trhy, že mají své veřejné finance pod kontrolou, takže ustojí i vyšší sazby. Konec Draghiho ovšem udělal na trzích přesný opak.
Nepřítel před branami
Kvůli politickému intrikaření se teď v zemi začne rychle vršit jeden problém za druhým. A zpět se vrátí i některé z těch, jež končící premiér už dokázal vyřešit.
Pohled na jeho možné nástupce je přitom velmi chmurný. Z nejvyšších preferencí se aktuálně těší radikálně pravicové uskupení Bratři Itálie, jež vzešlo z postfašistické Národní aliance, která před časem pár let vládla se Silviem Berlusconim.
Už to samo o sobě vzbuzuje obavy. A ty nerozptyluje ani přehlídka stran, s nimiž by Bratři mohli utvořit koalici - patří k nim totiž především již zmiňovaná populistická dvojice vedená Salvinim a Berlusconim.
Prvně jmenovaný, který jeden čas zastával i post ministra vnitra, se nyní sice portrétuje coby odpůrce Vladimira Putina, je to ale podobně uvěřitelné, jako by takový obrat začala předstírat Marine Le Penová nebo Tomio Okamura. Ještě nedávno totiž Salvini nosil třičko s ruským prezidentem, kterého prohlašoval za nejlepšího státníka na planetě.
Naděje umírá poslední, snad si tedy Italové v září vyberou jinou vládní sestavu, než na jakou to vypadá nyní.
