"Orgie veřejných diskusí" mohou ohrozit úspěch ochranných opatření, řekla Angela Merkelová svým spolustraníkům. A ti to hned roznesli do světa. Co se stalo s kancléřkou?
Nezačala se nebezpečně podobat třeba tolik kritizovanému Viktoru Orbánovi, který se s nikým moc nebaví a přímočaře prosazuje svou moc? Už neplatí, že demokracie je diskuse, jak říkával Masaryk? A má demokracie v nouzovém stavu hranice i ve veřejné debatě, která je jejím srdcem? Jak tedy žijeme demokracii v čase epidemie?
Debata a "společnost žvástu"
Když Merkelová na začátku nouzových opatření pronesla v polovině března projev k národu, sklidila za něj potlesk po Německu i celé Evropě, Česko nevyjímaje. Lidé ji oceňovali jako političku do nepohody. Věcnou, rozumnou, předvídavou. Kancléřka řekla vše, co bylo nutné, a ještě celou dobu zdůrazňovala, že koronavirus nesmí omezit demokratický přístup ke světu, na němž stojí Německo i celá Evropa.
Tedy ten způsob myšlení a jednání, pro nějž jsou typické dvě věci: sdílené vědění a spoluúčast všech.
Když teď kritizuje "diskusní orgie", staví se proti oběma charakteristikám, které v diskusi vznikají: sdílenému vědění i sdílené odpovědnosti.
Demokracie a nouzový stav jdou bytostně proti sobě. Proto se také mluví o výjimce, kterou je z demokratických postupů teď možné udělat jen proto, abychom se ubránili nebezpečnému nepříteli.
Kancléřka Merkelová dávala naději, že se demokracie pro řešení nouze či výjimečného ohrožení přece jen nějak hodí. Že vnější ohrožení nemusí být ohrožením vnitřním - zkázou systému, respektive, že se jím stát nesmí!
Jenže nouzový stav se přece vyhlašuje proto, abychom mohli jednat rychle a efektivně. Demokracie sice také umí být efektivní, jak dokazuje její dlouholetý úspěšný život. Obvykle toho ale dosahuje relativně pomalou cestou.
Času potřebuje tolik zejména proto, aby bylo možné věci prodiskutovat, a - což vůbec není okrajové - dát slovo každému, kdo se o něj hlásí, kdo chce do věcí mluvit.
Proto také někdy vzniká dojem, že demokracie je "ukecaná společnost", "společnost žvástu", v níž se pořád mluví, ale nic se nevyřeší. V nouzovém stavu se už nediskutuje, jedná a rozhoduje se rychle.
Čas vědy, čas nouze
Rozčilení německé kancléřky nad tím, že diskuse pokračují, i když už "je rozhodnuto", není pouze projevem netrpělivosti političky, která je už ze všech těch řečí unavena. Odhaluje i limity nouzového stavu jako výjimky z běžného demokratického procesu.
Otevřená společnost se evidentně neuzavírá ani v době nouze, touží po spoluodpovědnosti, a tak přirozeně mluví do věcí těm, kteří MUSÍ rozhodnout. A je na odpovědných, kteří mají posílenou rozhodovací moc, aby tyto diskuse nejen přestáli, ale aby se jich také účastnili. Aby vysvětlovali, proč teď MUSÍ dělat, co dělají, proč si za svým stojí a budou stát. Právě v této výměně přece vznikají základy politické důvěry. Nejen důvěry v politiky, nýbrž v celý politický systém, v parlamentní demokracii.
Kancléřku mimo jiné zaráží, že se diskutuje i o vědeckých zjištěních. Má za to, že odborníkům bychom do věcí mluvit neměli. Že bychom měli počkat, až dojdou k nějakému poznání - a pak to politicky následovat.
Jenže tato epidemie od počátku odhaluje limity takto pojaté odbornosti. Ani vědci, lékaři, epidemiologové, virologové o viru a jeho chování nevědí tolik, abychom se jako společnost mohli o jejich vědění opřít. I vědění se najednou - jaký to div - více vyjednává, než klade. Mimo jiné proto, že nedokáže reagovat hned. Že na jeho zjištění a praktické výsledky budeme muset počkat možná ještě déle než na vyjednávání některých zákonů a opatření v demokratickém parlamentu.
Orgie veřejných diskusí, které se tak nelíbí kancléřce Merkelové, probíhají mimo jiné právě proto, že si věda tak neví rady. Že nepracuje podle našich pozdně moderních představ, v nichž vědci ovládají tajemství přírody a umí ho rychle využít ve prospěch lidstva. Čas vědy je mnohem delší než čas nouze, pochopitelně. Ale epidemie najednou ukazuje, že je dokonce delší než pomalý čas demokracie, a to se prostě probrat musí.
Limity otevřenosti
Kancléřka Merkelová se zlobí, že veřejné diskuse mohou rozleptat sílu opatření, která vláda zavedla, takže může dojít k povolení ostražitosti a k novému rychlému šíření nákazy. Lidé chtějí žít zase normálně, touží po svých konzumních i jiných svobodách. Když to ale uspěchají, může být zle. Merkelová naráží na limity své vlastní předchozí otevřenosti. Byla to přece ona, kdo lidem přičítal spoluodpovědnost. A teď by jim ji najednou chtěla vzít?
Mají-li být lidé spoluodpovědní, musí opatření vlády probrat, sami si je promyslet, srovnat si je pro sebe v hlavě. V otázce nošení roušek se tak děje dlouho: zatímco v Česku jsou od počátku povinné, přestože je vláda nebyla schopna občanům zajistit, v Německu byly na doporučení. Dodnes v některých spolkových zemích závisí na rozhodnutí každého, jinde jsou povinné v obchodech a v blízkém kontaktu.
Angela Merkelová se teď nebojí ani tak toho, že lidé přestanou dodržovat nařízení vlády, ale že nebudou schopni unést svou spoluodpovědnost. Že se leknou demokracie. Merkelová vyjadřuje nedůvěru lidu, kterému předtím tak věřila. To je překvapivější než zjištění, že vědci a lékaři nejsou všemocní a neumí čarovat.
Už nás to nebaví
V Česku je situace úplně opačná. V průběhu nouzového stavu se orgie veřejných debat postupně staly centrem politiky. Zjišťují se v nich nálady společnosti, podle nichž se pak řídí vládní nařízení a strategie. Diskuse neslouží k tomu, aby se probralo, jak se věci mají a jak je nejlépe řešit. Fungují spíše jako marketingový průzkum cílových skupin. Jako projekce nesplněných přání, která následně vláda splní.
Zatímco německá kancléřka se dnes takovéto spoluodpovědnosti bojí, česká vláda ji využívá jako alibi svého (ne)rozhodování. Zbavuje se odpovědnosti, přenáší ji na voliče, kteří si přece o věcech rozhodnou sami - podle toho, co se jim právě teď líbí a co ne.
Do škol tak půjdou jenom ti, kteří budou chtít, což platí pro děti i pro učitele. Otevřou se obchody, které budou lidé a obchodníci hodně chtít, zatímco zařízení, která takovou poptávku nemají, zůstanou zavřená až do konce. Nouzový stav zmizí nikoli proto, že už ho není potřeba, nýbrž proto, že podle průzkumů lidi už obtěžuje. Rozhoduje početní množství: peněz a lidí.
Demokracie ale není vládou množství, vládou většiny, která si dělá, co chce, protože má díky marketingu v každém momentu vyšší číslo. Demokracie je vláda politického rozumu, který v diskusi a politickém střetu hledá tu nejlepší rozumnou možnost k organizaci společnosti, za niž by mohli převzít spoluodpovědnost i ti, kteří s aktuální vládou v jednotlivostech nesouhlasí.
Nervózní kancléřka Merkelová si na to snad brzy vzpomene. V Česku je ale taková rozpomínka stejně málo pravděpodobná, jako že se do měsíce objeví lék na koronavirus.
