Byla to fuška, ale je hotovo. Co se dohodlo na červencovém summitu Evropské unie, posvětil Evropský parlament. Komise Ursuly von der Leyenové získala souhlas poslanců a od prvního prosince začala "vládnout".
Happy endem tak skončí bruselský remake filmu Kulový blesk, ve kterém se úporně hledali noví nájemníci horních pater europarlamentu, komise, rady či Evropské centrální banky.
Z letmých vzpomínek na tuto akci se může zdát, že Češi bodovali. Andrej Babiš rozhlašuje, jak neohroženě se postavil systému volebních spitzenkandidátů, kteří by měli v případě vítězství automatický nárok na vedení Evropské komise. Věra Jourová si zase pochvalovala, že se konečně jako první Češka stala její místopředsedkyní. A čeští europoslanci se honosí, že z jejich řad byli zvoleni dva místopředsedové europarlamentu.
Zpátky na zem. Politický kapitál ve hře o trůny český premiér investoval velmi mizerně, takže ve vedení evropských institucí není ani jediný Východoevropan. Zato Evropskou radu vede belgický expremiér, který nás chtěl vyhazovat z Schengenu, protože nepřijímáme uprchlíky.
A hlavně: zase jsme se jednou natolik soustřeďovali na handlování se jmény, až nám ujel vlak v opravdu důležitých věcech. Řítí se na nás spousta bruselských nápadů, které by se při dobrém lobbingu mohly změnit ve velmi slušné příležitosti. Naší vlastní vinou se ale zase změní jen v prohry a vítanou munici pro tuzemské euroskeptiky.
Dopřejme si tedy pár příkladů, jak česká unijní politika přikládá pod kotel při jízdě plnou parou na zcela slepou kolej.
Antizelený už je v regionu jen Babiš
Novým unijním hitem jsou masivní investice do zelené budoucnosti. V Bruselu už vzniká široká shoda na evropském zeleném údělu (European Green Deal), který zahrnuje přesměrování velké části unijního rozpočtu do obnovitelných zdrojů, odklonu od uhlí, podpory elektromobility a dalších podobných investic.
Babiš se tomu vzpouzí v domnění, že má za sebou minimálně průmyslovou střední Evropu. Opak je pravdou. Obranu uhlí měli vždy na starost Poláci, i ti už od ní ale dávají ruce pryč. Babiš se sice chlubí skvělými vztahy s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, ale je to právě on, kdo nyní pragmaticky přehodil výhybku a nechal vagony plné uhlí jejich osudu.
Zelené mánii se již nebrání, jen za to chce od Bruselu pořádný balík eur. V nové vládě ochotně založil ministerstvo pro klima a licituje teď s unií, kolik peněz tam přiteče.
Podobně zelenají i jinde okolo nás. Nebrání se tomu už ani konzervativci v Bavorsku a se Zelenými se spojuje i staronový rakouský kancléř Sebastian Kurz. Jen my pořád řešíme, co se nám nelíbí na Gretě Thunbergové. Hodnověrný program modernizace severních Čech a Moravy ale nemáme, byť bychom si na něj právě teď mohli snadno vymoci skvělé peníze. Zase jsme jednou zcela dobrovolně úplně mimo a připouštíme, aby naši politiku plánovali jiní.
Sázka na chcíplého koně
Ne že by český premiér nedělal vůbec nic. Do Prahy například pozval šestnáctku chudších unijních států, takzvané Přátele koheze, kteří si sem přijedou zanadávat a zahrozit západním směrem. Dobře, taková kanonáda před finálním jednáním o dalším víceletém unijním rozpočtu má jistě smysl.
Kromě Česka ale snad už žádná ze zúčastněných zemí nepochybuje, že takzvaná obálka - tedy objem dotačních peněz, o kterých podle svého rozhodují národní politici - bude o poznání hubenější a mnohem více se bude soutěžit o peníze pod palcem Bruselu. Proto se v centru EU už intenzivně zajímají, jak v nové situaci uspět. Licitují o vědeckém programu Horizon, zeleném Life, infrastrukturním CEF a řadě dalších titulů.
Jen my se v poklidu dál chováme, jako by se psal rok 2000: narvěte nám do národní obálky co nejvíc a nijak se nestarejte, co s tím děláme. Jediné, co nás tak čeká, je zcela zasloužený trest.
Abychom ale nemluvili jen o premiérovi, mimo jsou s unijní agendou i opoziční politici. Nová předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová po svém zvolení zas jednou rozvířila debatu o přijetí eura. Bude žít tak týden a pak zase opadne.
Kdo sleduje bruselské dění, ví, že euro nám může být v této chvíli ukradené - nikdo nám ho nenutí a velká část veřejnosti ho nechce. Úplně něco jiného je ovšem takzvaná bankovní unie, která vznikla po finanční a hospodářské krizi, jež eurozónu málem položila.
Když si po ní země platící eurem zorganizovaly společný bankovní dohled, mohlo to být Česku jedno. Když si zařídily jednotné řešení bankovních krizí, mohlo to být zdravému českému finančnictví fuk také.
Před několika týdny ale německý ministr financí Olaf Scholz odvolal dosavadní německé veto vůči společnému pojištění vkladů bankovních klientů. Co mnohým na první poslech zní jako nesrozumitelná technikálie, může mít ale velmi praktické dopady na život každého, kdo má účet v bance. A to i v zemích, které eurem neplatí. Bytostně se to tedy týká také nás.
O co jde? Ve všech zemích EU dnes stát ručí klientům - tedy i vám - za vklady do výše sto tisíc eur. Když tedy banka zkrachuje, vyplatí vám cokoli do této sumy speciální fond. Pokud by ale začalo platit v eurozóně zmiňované společné pojištění, ručili by všem lidem platícím eurem de facto enormně spolehliví a bohatí Němci.
Uvěří klienti mimo bankovní unii tomu, že nedisciplinovaný český stát je schopen poskytnout garanci stejně silnou? Nepřesunou peníze jinam? Pokud si nejste jisti odpovědí, nestálo by za to o vstupu do bankovní unie alespoň uvažovat? Například místo tlachání o euru, jehož výhody i nevýhody už roky známe?
My, spitzenkandidáti
Kraválová politika plná vet a protestů vůči Bruselu nám tedy jde skvěle. Schopnost najít spojence, vyjednat kompromis a prosadit něco pozitivního se ale v našem případě limitně blíží nule. Bohužel. Témat se přitom valí přes hranice čím dál více - od unijních pravidel pro minimální mzdu přes společnou obranu až po centralizovanou azylovou politiku.
Andrej Babiš podlehl velmi klamnému dojmu, že jeho agresivní tažení proti takzvaným spitzenkandidátům slavilo úspěch a debaty o změnách EU jsou minulostí. To je velký omyl, už příští rok by měla spolu s německým předsednictvím vypuknout velká dvouletá celounijní Konference o budoucnosti Evropy. A středně velký stát s nechutí k integraci a zároveň s minimem politických spojenců se právem může obávat, co z ní vzejde.
Zatím nevíme, kdo bude nakonec v dalších letech pod nově obsazenými bruselskými trůny tím největším unijním spitzenloserem. Česko je ale na takový post nepochybně spitzenkandidátem.
