V sobotu 17. dubna jsem po více než čtvrtroce dorazil ze Spojených států do Prahy. Hned druhý den jsem volal Ivanovi do jeho venkovského sídla v Košíku s úmyslem se tam s ním co nejdříve setkat, abychom mohli pokračovat v našem rozhovoru, který jsme zahájili před čtyřiceti lety, v časech husákovské normalizace a "paralelní polis", jak naše disidentské společenství nazýval náš společný přítel Václav Benda.
Ivanův hlas zněl jasně a radostně a dohodli jsme se, že ho tam přijedu na den dva navštívit a že všechna naše společná témata - ta stálá, jež nás provázejí po desetiletí, i ta aktuální - spolu v klidu probereme. A pak mě jako blesk z čistého nebe zastihla smutná zpráva: Ivan náhle zemřel a žádné pokračování dialogu, který nás celoživotně spojoval, už nebude.
Odpovědí byla filosofie
Vím, že člověk má být na smrt připraven neustále a že filosofie v onom klasickém smyslu vlastně není nic než přípravou na ni. Vím, že v našem věku (on dvaaosmdesátiletý, já dovršivší v loňském roce sedmdesátku) se její pravděpodobnost s ubíhající časem stále zvětšuje, ale přesto právě toto setkání s ní, mě zastihlo, mohu-li to tak říci, zcela nepřipraveného.
Za naším seznámením na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl myslitel Zdeněk Neubauer, s nímž jsem se dal dohromady v souvislosti s úsilím nalézt nějaký dostatečně účinný způsob, jak čelit normalizačním tlakům korumpujícím československou společnost po násilném ukončení Pražského jara 1968.
Naší odpovědí na vzniklou společenskou krizi byla filosofie. Respektive ono její sókratovské pojetí, k němuž byla vnímána nejen jako katedrová učenost - i ta byla ovšem tehdejšími režimními ideology proskribována - ale jako životní možnost; jako křehký pokus nenechat se režimem semlít a i za nepříznivých politických okolností "žít v jednotě se sebou samým". To jest nikoli se lží, ale ve svobodném vztahu k pravdě.
Prakticky to znamenalo hledat partnery pro takovýto filosofický program a zúčastňovat se na všemožných činnostech nezávislé filosofické obce formované mimo oficiální struktury, vystavené tlaku normalizátorů, jejich kádrováků a prověrkových komisí. Její centrální postavou byl Jan Patočka, fenomenolog, poslední žák Edmunda Husserla, který uzavřel své celoživotní působení ve sféře ducha jedinečným činem přesahující sféru akademického filosofování: stal se mluvčím Charty 77 a po deseti týdnech působení v této roli vyčerpán dlouhými policejními výslechy zemřel.
Přesný, ale svůj
Ivan Havel se ovšem součástí tohoto pestrého společenství stal svým jedinečným způsobem. Za profesionálního filosofa se rozhodně nepovažoval. Byl prostě spolu se svým bratrem dědicem havlovské "buržoasní tradice" a celého kulturního zázemí, z něhož vyrůstala.
V letech tání se mu podařilo ve Spojených státech vystudovat obor umělé inteligence. Od kybernetiky a strojového myšlení, na něž byl uznávaným specialistou, si ovšem vždy udržoval kritický odstup. Myslel sice přesně, ale po svém, formuloval své vlastní otázky a s vervou a bez zábran se pouštěl do dialogů, které šly napříč jednotlivými vědními obory.
Současně ale byl svou povahou člověk již od dětství poeticky hravý, připravený se pustit do myšlenkových experimentů všeho druhu. Měl smysl nejen pro teoretické abstrakce, ale i pro básnické metafory, a speciálně pro jemnou mechaniku strojů a stroječků, které pro něj, když byl ještě malý chlapec, vymýšlel jeho dědeček.
Jeho vyjadřovacím nástrojem ovšem byla nejenom jeho kultivovaná řeč. Své výpovědi byl s to vyjádřit formou jemnými a přesnými tahy načrtnutých obrazů.
Zcela výjimečná a charakteristicky havlovská byla jeho schopnost dávat lidi dohromady, vytvářet společenství, kde se člověk mohl zbavit oné normalizační pachuti všudypřítomné v našem tehdejším světě a pobýt, apoň na pár hodin, v prostoru vzájemného uznání a tolerance, kde se lidé nemlátili svými argumenty jako klacky po hlavě; kde se nekádrovalo a kde se dalo naopak o všem možném v klidu a svobodně přemýšlet a diskutovat.
Paralelní polis
I když nepůsobil ve středu chartistického dění, jeho místo v rámci "paralelní polis" bylo naprosto neopomenutelné a komunistický režim jej podle toho i vnímal a choval se k němu jako ke svému nebezpečnému nepříteli. Byt rodiny Havlových na nábřeží - kde Ivan bydlel nepřetržitě od mládí a kam se po svém propuštění z vězení znovu nastěhoval i jeho bratr - byl uzlovým bodem všemožných nezávislých aktivit po celá sedmdesátá a osmdesátá léta.
V něm se v momentě historického zlomu v listopadu 1989 narodila i myšlenka Občanského fóra. S Ivanem jsme pak na čas nejen filosofovali, ale spolupracovali v pražském koordinačním centru OF, z něhož byla řízena sametová revoluce. Vzpomínám v této souvislosti i na naši cestu do Spojených států, kam jsme jako její dva vyslanci v lednu roku 1990 společně vyrazili.
Po revoluci se Ivan, který nikterak netoužil stát se politikem, navrátil hned, jak to jen bylo možné, ke svému "původnímu", to jest již v době disidentské rozvíjenému povolání. Stal se jedním ze zakladatelů Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Karlovy univerzity a Československé akademie věd, relativně malé instituce úzce spolupracují se současně založeným Archivem Jana Patočky, jejímž ústředním tématem a i modem operandi, formou činnosti se stala inter či transdisciplinarita, to jest opět dialog jdoucí napříč vědními obory. Tentokrát rozvíjený nikoli v rámci nezávislých struktur, ale v institucích akademické sféry znouobnoveného demokratického státu.
I když každý z nás, kdo jsme v dobách předrevolučních byli občany "paralelní polis" a intenzivně se podíleli na jejím životě, se vydal po své vlastní specifické trajektorii, naše různé cesty nás od sebe neoddělily. Rozhovor o společných věcech prostě v nejrůznějších formách pokračoval a opět to byl Ivan, kdo něčemu takovému dával prostor a stal se iniciátorem a pozorným hostitelem nesčetných setkání.
Svět okolo nás se nám měnil před očima a ani pád komunismu nás nezbavil povinnosti o tom poctivě přemýšlet, snažit se porozumět světovému dění, vést o tom dialog, přít se a dohadovat, zkrátka jako za starých časů.
V bermudském trojúhelníku
Jaké téma jsem s ním chtěl probrat v onom plánovaném rozhovoru, který se bohužel už neuskuteční? Chtěl jsem se znovu vrátit k problémům komunikace, jdoucí napříč nejen vědními obory, ale i názory a stanovisky, které zaznívají v aktuální situaci pandemické krize.
Nepohybujeme se zde v podivném "bermudském trojúhelníku" mezi vědou, ekonomikou a politikou? Mezi přístupem epidemiologů a dalších zdravovědců, kompetentních se k věci vyjadřovat, ekonomů, kteří také vědí své a upozorňují, že všechno něco stojí, a konečně politiků, kteří o tom, co se má či musí dělat, nakonec rozhodují?
Nemáme zde klasický transdisciplinární problém, kde moderní věda a jí formovaná moderní evropská civilizace se ocitá na zásadním rozcestí a filosofie je povolána, aby se pokusila zformulovat východisko z této krize promýšlením problémů přirozeného světa lidského života - tedy pokračovala na cestě onoho filosofického programu, který přijal již v třicátých letech minulého století za svůj Jan Patočka?
A není tomu tak, že tento evropský projekt musí být dnes realizován v době poevropské, to jest v epoše globalizace a oné radikání transformace světového pořádku, s nímž jsme, více než třicet let po naší revoluci, každodenně konfrontováni?
Co na to Centrum teoretických studií a Archiv Jana Patočky? Není zde důležitý impuls pro nové kolo dialogu a novou spolupráci? Co ty na to, Ivane?
Ivan už tu, bohužel, není, aby mi odpověděl, a co nám nyní zbývá, je to, co za sebou zanechal: vydané knihy, nedokončené rukopisy, fotografie, nejrůznější audio a video záznamy, rodinný archiv, naše vzpomínky na něj, zkrátka dědictví.
Díky za ně a Pánbůh zaplať.
Autor je diplomat, pedagog a překladatel.
