Český lobbing v Bruselu zaznamenal v poslední době dvojí úspěch. Má to zajímavý souvis.
Nejdřív Evropská komise ohlásila směrnici, která zakáže dvojí kvalitu potravin. Na to jsme si stěžovali my z východního bloku, protože se nám zatraceně nelíbí, že v západním kakau je víc čokolády a v jejich rybích prstech dokonce maso. Za pár let to má být všude stejné - a my doufáme, že jako v Německu.
Druhý zářez je opačný. Podařilo se nám ubránit výjimku pro tuzemák. Tuzemští lihovarníci ho smí dál dělat z rumové tresti, přestože zlý Brusel nám vnucuje poznatek, že v ní může být rakovinotvorný furan.
Ale my jsme si "rum" nenechali vzít. Zatímco na Západě si pod ním představují nóbl pití kapitána Morgana, v naší tradici je to lihovina prostých lidí. Co na špagátu nosí celej svůj dům - deku a rum. Český rum je součástí kulturního dědictví a přejmenovat ho na tuzemák bylo maximum, jakému jsme ochotni se podvolit!
Rumovou trestí říznutý potravinářský líh. Už se nedělá z brambor, protože se to nevyplatí, ale stopy cukrové třtiny by v něm cizinec hledal marně, od toho to taky je "tuzemák" (jak výstižné!) a ne rum, i když mu tak s gustem říkáme dál.
Takže: v prvním případě nám byly europředpisy dobré, a když někdo tvrdil, že český spotřebitel má takhle řezané poživatiny rád, prokoukli jsme ho jak hubenou kozu. Ale tuzemák? Tam zůstaneme sví, kdyby na rum nebylo. Lihovarníkům přece nebude radit nějaký Brusel, sami víme nejlíp, co a proč pít. V každé čtvrté prodané lahvi s lihovinou je tuzemák, říkají čísla. Zrzavé národní stříbro.
