"Dobry czas dla Polski" potrvá i další čtyři roky. Nepříliš sexy heslo vládní strany Právo a spravedlnost u našich severních sousedů uspělo. Zatímco menšina Poláků a většina zahraničí za heslem vidí jen postupující autoritářství, útok na nezávislost soudců i médií a kulturní válku, přesvědčivá většina v zemi opravdu chce, aby "dobré časy v Polsku" pokračovaly. Strana Jaroslawa Kaczyńského jim zosobňuje stabilitu, národní hrdost, prosperitu a štědrý sociální program.
V menším to bylo v neděli vidět i v Maďarsku při lokálních volbách. Viktor Orbán sice neobhájil některá velká města, ale sliby levnější energie a další dárečky v zemi stále fungují.
Vzkaz z Polska i Maďarska je tedy prakticky stejný: Milí liberální demokraté všeho druhu, kritizujte nás, zkoušejte nás hnát před unijní soudy, ohrnujte nad námi nos. Ale dokud nenabídnete ve vašich zemích proti našemu populismu opravdu dobrý ekonomický a sociální program, budeme vládnout.
A je to vlastně vzkaz, který platí pro celou střední Evropu, jakkoliv je národovecké vůdcovství v Česku a na Slovensku zatím přece jen o poznání méně autoritářské. Naštěstí. Bezradnost demokratické opozice, často rozdrobené, je však všude ve Visegrádu prakticky stejná.
Autoritářství + sociální dávky = Kaczyński
V roce 2007 se stal Jaroslaw Kaczyński symbolem politického krachu. Zbyl po něm jen chaos a z premiérského křesla se musel rychle poroučet do opoziční lavice. Po této zkušenosti ale pochopil, že jeho bytostné autoritářství (vydávané většinou za antikomunismus a hlubokou víru) potřebuje k sobě i chytlavý sociální program. To samé už nějakou chvíli před ním zjistil i Viktor Orbán. Ten nějakou chvíli nejprve premiéroval jako přesvědčený liberál. Když mu to ale úspěch nepřinášelo, rozhodl se vítězit jako ostrý nacionální konzervativec. Což se mu dosti hladce daří dosud.
Pro vítězství v roce 2015 proto Kaczyński zcela změnil formu i obsah své politiky. Nastrkuje do premiérského křesla přijatelnější osoby (současný polský premiér Mateusz Morawiecki je asi nejschopnějším středoevropským předsedou vlády, jen bohužel nemá žádnou reálnou moc). A na rozdíl od let 2006 a 2007 Kaczyński ví, že svůj antikomunismus a boj proti soudcům i médiím musí doplnit mohutnými sociálními transfery.
Když oznamoval svůj program 500 zlotých na každé druhé a další dítě, opozice se smála, že je to nereálné a populistické. Nyní se už nesměje. Celý východ země si výrazně pomohl, dávky jsou v chudších rodinných rozpočtech nyní významnou položkou. A nakonec Kaczyński rozšířil program 500+ i na první dítě. Opozice už to ani nekritizuje, sama nic nového nevymyslela, takže jen kulhavě dobíhá vládu podobnými sliby.
Celá tato dávková revoluce samozřejmě něco stojí. Výdaje na polské rodiny se víc než zdvojnásobily - z 1,78 procenta HDP v roce 2015 vyskočily na procenta čtyři. A to Kaczyński zdaleka není se sociální revolucí u konce. Minimální mzda má do roku 2020 dosáhnout hranice 4000 zlotých (v roce 2015 to bylo jen 1750). Penzisté dostali už nyní slib 13. důchodu a mnoho dalšího.
Prostě "dobry czas"…
Opozice smířená s porážkou
Opozice v Polsku (ale i v Maďarsku, Česku či na Slovensku) brblá, že vládní socialismus není udržitelný a jen se utrácejí cyklické příjmy z tučných let. To je samozřejmě pravda, ale lidé většinou volí podle své peněženky, ne podle teorie hospodářského cyklu.
V každé ze středoevropských zemí, kde se nyní vzhlíží ke Kaczyńského 500 zlotým, Ficovu a Babišovu jízdnému zdarma či orbánovským dotacím všeho druhu, lidé v hloubi duše samozřejmě vědí, že ta středoevropská party nepotrvá navěky.
V Polsku je to ještě o to horší, že tamní "polonizace", tedy opětovné znárodňování, začíná nebezpečně připomínat mocné státní ekonomiky před rokem 89. Například rejdy zákeřných zahraničních bankéřů Kaczyński utnul prostě tím, že nyní je polský stát největším - čtyřicetiprocentním vlastníkem na bankovním trhu.
Jakmile přijde krize, je pravděpodobné, že postátňované ekonomiky s vysokými sociálními výdaji se velmi rychle sesypou a autoritáři se budou muset hodně snažit vystrašit voliče Sorosem, Bruselem, migranty a nemravným liberálním internacionalismem, aby se vůbec udrželi v sedle.
Dřív jim pád ale asi bohužel nehrozí. V Polsku i v dalších středoevropských zemích jako by se opozice smířila s tím, že dříve než za krize moc nepřevezme. Proto například sociální programová nabídka polské opozice připomínala nabídku Práva a spravedlnosti, jen vydělenou dvěma. A to je strašně málo.
Jedno z nejlepších zahraničních pozorování předvolebního Polska nabídl americký politolog (ale také kvůli rozvětvené rodině Středoevropan se vším všudy) Yascha Mounk.
Podle něj je demokracie v Polsku nyní ve smrtelném nebezpečí pod vládou Kaczyńského, ale zároveň kvůli tomu není možné zastírat vinu programově naprosto neschopné opozice.
Mounk tak vlastně navazuje na svůj knižní bestseller Lid versus demokracie: Proč je naše svoboda v ohrožení a jak ji zachránit, v němž varuje před postupujícím rozpojením demokracie (vlády většiny) a liberalismu (právního státu chránícího menšinu). Zkoumá přitom, jak oboje opět spojit a učinit liberální demokracii znovu funkční a přitažlivou.
Oponenti autoritářů musí podle jeho mínění pochopit a domestikovat nové nacionalismy (což v našem prostoru například znamená nad strachy voličů PiS, Fidesz, ale třeba i ANO a SPD neohrnovat nos). Dále posílit občanský základ společnosti, aby se opět vyplatilo být občanem, nikoliv jen konzumentem. A nakonec je třeba najít nový model prosperity, což znamená proti populistickému uplácení voličů postavit promyšlené reformy.
"Dobry czas" bez demokracie
Nic z toho ale nyní u opozice ve střední Evropě nevidíme. Zato můžeme pozorovat u mnoha současných vůdců, že svůj včerejší liberalismus pro zítřejší vítězství hodili přes palubu a nyní úspěšně budují národovecké skanzeny jedné strany. A možná jsou už i trochu nešťastní, protože vědí, že takovou politiku nelze dělat donekonečna a určitě ne během ekonomické krize.
Opozice ve střední Evropě by ale neměla jen přešlapovat a čekat, až krize za ni odvede nepohodlnou práci. Pokud chce uspět, musí neustálé žalování na autoritáře vyměnit za nabídku vlastního receptu, jak pohnout s neřešenými sociálními a ekonomickými problémy. Všude - snad kromě nejtužšího Maďarska - to pořád ještě jde.
Pokud to středoevropská opozice nezvládne - tak, jako to nyní ukázkově nezvládla v Polsku -, pak bude Kaczyńského "dobry czas" panovat ještě hodně dlouho. Nejen na sever od našich hranic, ale v celém visegrádském regionu.
