V Česku stále ze zákona platí nařízení, že cyklisté smějí na silnici jet jen jednotlivě za sebou. Ta norma by samozřejmě potřebovala změnu. Silniční cyklistika je vlastně komunitní sport a odehrává se stranou, na klidnějších cestách, mimo rychlostní komunikace. Navíc nejčastěji o víkendech, kdy vyrážejí cyklisté v "hejnech".
Čemu jinému už by stát měl přestat házet klacky pod nohy, když ne sportovní pospolitosti? Jenomže to by znamenalo strašnou věc: člověk za volantem by musel při setkání s hejnem na kolech - představte si tu hrůzu - přibrzdit.
Silniční cyklistika přitom nabízí víc než jen tu pospolitost. Teprve ze sedla kola se krajina může "vyjevit". Chodec ji přeměřuje kroky, těžko ji pojme v souvislejším celku. Za okénkem auta zase rychle ubíhá a chybí nám s ní kontakt. Ovšem na kole, poháněni vlastní silou proti větru či mořeni letním sluncem, je to něco jiného. Najednou vnímáme krajinu všemi smysly. Vstřebáme obzory, které nám nabízí jako nějaký kinoautomat.
Dokud… dokud nezazní první klakson. Kamarádi už většinou na troubení nereagují, přiznávám ale, že já se polekám vždycky. Není troubení jako troubení. Sám ho jako řidič na cyklisty nepoužívám. Zalíbil se mi ale nedávno na Křivoklátsku mladý muž s rodinou, který jen jemně brnkl o klakson kombíku (pozor, jsem tady!) a projel kolem.
Pamatuji si ho, protože byl na dlouho jediný. Většinou jde o naštvané agresivní varování (uhni!). Nejdále to zatím dotáhl řidič, kterému minulý týden stálo za to i zastavit a spílat nám způsobem, na nějž by adekvátní odpovědí bylo snad jen vymítání posedlosti.
Nevím o průzkumu, s nímž bych mohl konfrontovat svá pozorování, ale zdá se, že v kombinaci řidičské alergie na cyklisty a mizerného asfaltu zatím nejdále došli ve Středočeském kraji (s čestnou výjimkou části Kladenska). Směrem na východ Čech a dále na Moravě už to mezi koly a auty přestává být takové drama.
Přesto se dá říci, že posledních pár let situace na silnicích spíše houstne. Nemůže za to ovšem zákon zmiňovaný v úvodu. Spíše jiný, nepsaný: pravidlo silnějšího, odkoukané z tuzemské politiky.
Trikolóra o dvou barvách: černé a bíle
"Polykali" jsme o víkendu asfalt kolem hory Říp zhruba ve stejné době, kdy v Brně představoval juniorní Václav Klaus svoji Trikolóru. Coby vášnivý silniční cyklista a vlastenec by jistě dokázal ocenit půvaby, které lidem na sedlech kol nabízí České středohoří. Já se naopak marně snažím porozumět, jaké půvaby skrývá jeho Trikolóra.
Podle vlastních slov sází na konzervativismus a demokracii "bez přívlastků". V praxi to pak vypadá jako snaha upevnit právo silnějšího. Vtip spočívá v tom, že nedílnou součástí jakékoli funkční demokracie (s atributy i bez nich) je naopak jeho tlumení. Alespoň takové, aby slabší nebyli úplně zadušeni a měli šanci přežít. Je to vlastně obdoba toho, co se děje na silnici, když pravidla chrání chodce (a ano, i cyklisty) před mnohonásobně silnějšími auty.
Co ale nabízí Trikolóra?
Například chce zbavit Českou televizi (není státní, jak tříbarevní píší, ale veřejná) povinnosti vysílat zpravodajství. Proč? Aby už napříště vycházelo jen takové, které si bohatí (čti silnější) mohou zaplatit?
V dalších bodech se nová strana staví proti neziskovkám a homosexuálům (tedy minoritám). U nás je to sice už program bezmála tradiční, co je na něm ale konzervativního? V čem to pomůže rodinám, tedy většině? Jak to ochrání ty, kterých je málo? Krátce: potíž "konzervativismu" podobného střihu je v tom, že ještě nenašel způsob, jak být společnosti opravdu užitečný.
Nasedněme znovu na kolo a vraťme se na silnici. Pokud jde o politické preference, volil bych stranu, která prosadí nové asfaltky mezi českými obcemi, a na nich pak atmosféru, v níž bere jeden dopravní prostředek ohled na druhý. A samozřejmě stranu, která zruší povinnost cyklistů jet za sebou. Uznávám, že se pro takový program budou shánět hlasy jen těžko. Prozatím tedy doufám alespoň v to, že se najde strana, která si za svou vezme tak konzervativní hodnotu, jako je ohleduplnost vůči slabšímu.
Na obzoru hora Říp, v šustění galusek po asfaltu neslyším, jestli se k nám neblíží auto. Preventivně jsem ale připravený na troubení, ačkoli jedeme vzorně za sebou. Řidič malého forda nás ovšem ve sjezdu směrem na Roudnici překvapí. Projede tiše - a pak celou skupinu pokropí vodou z ostřikovače.
