Smrt není jen koncem jednoho života. Je také začátkem života dalšího: života po životě. Života, v němž se k zemřelému vracíme a přemýšlíme o něm.
V případě smrti Karla Gotta nejde jen o osobní vztah každého z nás k umělci, který byl dlouhých šedesát let centrem české populární kultury. Jde také o vztah k veřejné osobě, která byla poslední živou ikonou společenské kontinuity.
Symbolem klidného propojení starého a nového režimu, s nímž se v posledních letech tak bolestně vyrovnáváme. A tak se znovu vynořuje kunderovský pojem idiota hudby, s Karlem Gottem stále spojovaný.
Byl tedy zesnulý oním "idiotem hudby" a zůstane jím i nadále? Nebo se v jeho životě po životě budeme nyní schopni s větším odstupem podívat nejen na něj, ale především sami na sebe?
Hudbu si osladím o něco víc
Smrt v jistém smyslu přináší ulehčení. Ukončuje bolest, zbavuje zátěže odpovědnosti a mění perspektivu, již zprvu obvykle stáčíme k onomu tradičnímu "o mrtvých jen to dobré ".
O Karlu Gottovi jistě lze říct, že byl profesionálem. Dobrým hudebníkem, který na sobě tvrdě pracoval, sledoval trendy a chtěl být blízko svému publiku. Právě to jej ale také rychle odklonilo od původní rokenrolové alternativy k naplňování vyzkoušených vzorů. K využívání hudebních mustrů, které zaručovaly úspěch.
V tom se stal mistrem: dával jim stále stejnou formou stále stejný obsah, svůj báječný, hladivý, lahodný hlas. I ten měl však své limity, které si zpěvák ovšem moc nepřipouštěl - to když se svého času snažil vyrovnat operním pěvcům, na což jeho hlas ani naturel nebyly stavěny.
Idiotem hudby byl snad jen v tomto specifickém smyslu: ve vyzdvihování masového průměru, kterému se věnoval s mistrovskou pečlivostí. Ustavil tak český standard profesionality a úspěchu: dělat čistou zábavu na vysoké úrovni. Hudba se neztrácela, ale objevná nebyla prakticky v ničem. Je téměř neuvěřitelné, že tento stereotyp vydržel tak dlouho.
Česko mělo svého popového krále možná i proto, že mu nemohla svobodně vyrůstat konkurence. Nejpravděpodobněji ale proto, že dokonale naplňoval hudební potřeby místní masy. Dokonce i produkce ostatních populárních zpěváků byla vždy odvozena od té Mistrovy: nikdy nešla v základu proti jeho logice. Proti vkusu průměrného posluchače, pro nějž se Karel Gott stal vtělením čistého umění.
Gottova hudba je tak dodnes mírou uměřeného měšťáctví, z něhož vystupuje posvátná úcta k vrozenému a rozvíjenému daru hlasu.
Král a prezident
Gott byl ovšem nejen králem, ale také dělníkem showbyznysu. Dokázal svou popularitu rozvíjet, ale později, když už síly ubývaly, také šikovně udržovat. Pracoval velmi systematicky na budování svého mýtu, nepustil ze svého archivu ven nic, co by nekontroloval, čeho význam by neurčil.
Pečoval o svůj mytický odkaz už v době, kdy na něj vzhledem ke svému tehdejšímu mládí nemusel ještě myslet. Gott vytvořil svou ikonu a společnost tuto figuru s díky a radostí přijala.
V jistém smyslu se tak podobá Václavu Havlovi. I to by mohl být důvod, proč ho právě Václav Havel využil v listopadu 1989, když jej spojil ke zpěvu hymny s jiným Karlem: Krylem, králem protestantů vracejících se z emigrace.
Karel Gott byl symbolem normalizace, výrazem toho, že bylo možné sklonit se před komunistickou propagandou a přitom dělat dobře, ba výborně svou práci. Jeho spojení s Krylem pak bylo potvrzením toho, že to všichni chápeme a nebudeme to už nikdy nikomu vyčítat…
Jenže to se nestalo a Gott se dosti brzy stal předmětem kritiky - normalizační bestií, kterou je třeba pro její konformnost s komunistickým režimem odsoudit. V tom se ostatně Václavu Havlovi podobá asi nejvíce: oba se stali projekčním plátnem kdejaké frustrace.
Bývalý prezident se v dokumentu Občan Havel na jednom místě rozčiluje, jak ho lynčují za to, že prodal Lucernu Chemapolu. Mluví o Čecháčcích, kteří sami kradou a podvádějí - a své špatné svědomí pak přenášejí na něj. Podobně funguje i postava Karla Gotta, na jehož službu režimu lze ukázat po pravdě a velmi snadno, zatímco vyčítavým prstem mířit na sebe je mnohem nepříjemnější. Gott tak kanalizoval frustraci, která ve společnosti po jeho smrti zcela jistě zůstane a může ještě provést podivné věci.
Havel obhajoval prodej Lucerny pochybným lidem odkazem na vinu ostatních, Gott většinou připomínal, že chtěl prostě zpívat lidem, tedy odlehčit těm, kteří se museli - podobně jako on - krčit. Byla to taková zvláštní varianta solidarity otřesených: jsme všichni v morálním bahně, tak si alespoň pěkně zazpíváme.
Život po životě
Smrt Karla Gotta bude ale vracet především jeho písně. Desítky z nich jsou hity, které se staly součástí kulturní paměti mnoha generací. Ať se jim líbí, nebo ne, hrají jim - hrají nám - v hlavě. Zda tam budou bez přítomnosti zpěváka hrát i za dalších dvacet let, je tajemstvím Gottova života po životě, který právě teď začíná.
Možná to bude vůbec nejzajímavější část jeho kariéry, která prověří sílu mýtu ve chvíli, kdy jeho tvůrce a ochránce už nebude moci ovlivňovat jeho tvář. Pro Karla Gotta začala pouť, na níž bude mluvit už jen hudba, ne příběhy o talentu, profesionalitě a normalizační bídě.
Šťastnou cestu!
