Trumpův „brutálně otevřený“ útok. Vše tu už bylo, ale toto novum nevěstí nic dobrého

Neživme v sobě ale iluzi, že do této chvíle jsme žili v růžovém světě mezinárodního práva, se kterým byly intervence mocností vždy v souladu. Trump jen s brutální otevřeností udělal něco, co dělali i ti před ním.

Ve většině případů (USA nevyjímaje) byly totiž intervence velmocí přinejmenším stejně sporné jako poslední americký zásah. Zásah v Jugoslávii v roce 1999, útok na Irák v roce 2003, některé francouzské intervence v Africe. Všechny tyto akce mohly mít dobrý důvod, ale právně čisté rozhodně nebyly.

Stejně tak není nijak výjimečné, že americký prezident zaútočí na nějakou zemi bez souhlasu Kongresu. George H. W. Bush v roce 1989 nařídil invazi do Panamy bez předchozího souhlasu Kongresu. Stejně tak proběhla invaze do Grenady v roce 1983 za Ronalda Reagana nebo na Haiti v roce 1994 za Billa Clintona. Pokud tedy máte pocit, že se s Venezuelou zhroutil tzv. „rule-based“ mezinárodní řád (řád založený na pravidlech), nemohu než tázavě pozdvihnout obočí. Pokud byste se totiž zeptali kdekoliv mimo Evropu, jen málokdo by vám odkýval, že tu po roce 1945 byl nějaký „rule-based“ řád. A jen tak mimochodem, i v Evropě to do roku 1990 platilo jen pro její západní část (zapomnětlivým připomeneme třeba sovětskou invazi do Československa).

Související

Maduro mimo hru, kdo je další na řadě? Trump už dávno řekl, co chce, Grónsko se třese

Teze, že Čína teď napadne Tchaj-wan, neboť jí dal Trump právní precedens, působí již zcela bizarně (drtivá většina států totiž Tchaj-wan považuje za součást Číny, a ta tedy v případě invaze žádné zapeklité právní otázky řešit nemusí).

Co se ale vskutku změnilo, je, že USA (specificky Trump, Rubio mluví jinak) se příliš neobtěžují zásah rámovat přes nějaké vznešené hodnoty. Tohle je vskutku novum a nevěstí to (pro nás) nic dobrého. V jistém smyslu teď můžeme nahlédnout mezinárodní politiku v její opravdovosti – „power is power“ („moc je moc“) – na to jsme nebyli zvyklí a pro některé to je šok. Co je podstatné, základ tohoto obnažení podstaty mezinárodní politiky souvisí (byť asi ne výlučně) se změnou rovnováhy moci. Posledních deset let se svět postupně transformoval do bi/multi-polarity. Konec Amerikou jednoznačně dominovaného unipolárního světa představuje pro USA šok (protože najednou cítí, že přichází o své výsadní postavení), což vyvolává také volání po změně (zjevně neudržitelné) zahraniční politiky. Jestli Trumpova politika americké problémy vyřeší, či prohloubí, ukáže až budoucnost.

Související

Trumpovi nejde o demokracii. Expert nastínil možné scénáře vývoje ve Venezuele

Pro nás je ale podstatné, že s nástupem multipolárního světa skončilo období, kdy jsme měli naši bezpečnosti v zásadě garantovanou – právě ochotou USA nás chránit. Silní teď budou činit, co mohou, a slabí budou trpět, co musí. O to překvapivější byla v tomto kontextu třeba větička z programového prohlášení nové vlády „Dle našeho názoru nedošlo k žádné systémové změně takového charakteru, která by vyžadovala přehodnocení typu, účelu nebo velikosti Armády České republiky“ Jeden by řekl, že zřetelnější ta systémová změna snad již být ani nemůže.

Autor je politický geograf, přednáší na Fakultě sociálních věd UK