Rychle po sobě následovaly dva velké svátky, výročí 100 let české státnosti (28. října 2018) a 29. výročí sametové revoluce, pádu komunistického režimu. Ten druhý svátek je úplně jiné kafe, má mnohem silnější náboj a obsah. Sto let nám už čeští státníci do značné míry zcizili, sláva patřila jim: vojenská přehlídka, metály na Hradě, přijeli politici z jiných zemí, velká, státní show.
Naopak 29 let po sametu je ještě živé, lidské, nestátní, patří lidem, těm, kterým o Česko jde. Státníci si ten svátek nestačili přivlastnit, proto s ním mají potíže. (Miloš Zeman se neúčastní, Andrej Babiš položil kytku tajně, v noci, a pak odletěl.) Občanská společnost 17. listopad spojuje se svobodou, je to bytostný svátek, ne věc, se kterou si mohu nakládat, jak chci, nezměnilo se to zatím v úzus, zůstává živá podstata.
Neznamená to, že by politici nemohli ten svátek slavit stejně vděčně a pokorně, i když bez Vladislavského sálu, metálů a povyšování generálů, bez zahraničních návštěv. Mohli by, ovšem jako součást občanské společnosti (a část politiků to dělá), jako občané, jako politici, kteří občanství a občanskou společnost, občanskou aktivitu, jež se odehrává mimo den voleb, uznávají.
Všimněme si: 17. listopadu nepředcházely týdny příprav, měsíce mediálního blbnutí, ještě není proměněný ve věc, ještě si udržuje svůj smysl, který se však týká těch občanů, kteří zůstali aktivní, nestali se konzumenty svobody, zastávají se jí, potřebují ji, bojí se o ni.
Pohleďme na dva momenty oslav 17. listopadu. Jeden se odehrál při demonstraci, kterou organizoval Milion chvilek pro demokracii na Staroměstském náměstí v Praze, druhý na Václavském náměstí při Koncertu pro budoucnost. Na tom prvním vystoupil katolický kněz Ladislav Heryán a pronesl modlitbu, kterou lidé odměnili potleskem. "Buďme stateční, ale buďme nenásilní," vyzval a modlil se za soucit a otevřenost. Na Václavském náměstí katolický biskup Václav Malý zase pronesl tato slova: "Tady prožíváme svobodu. Ale svoboda je každodenní rozhodnutí, ne jednorázové vzepětí. Je potřeba mít svobodu od předsudků, od slepoty vůči pravdě."
Rádi by zcizili i Havla
Heryán ukazuje, že protest Milionu chvilek a velké síly demonstrantů nebyl veden nenávistí, snahou společnost rozbíjet a rozdělovat (jinak by si ho tam organizátoři nezvali). Biskup Malý zase vystihl, co politici typu Babiše a Zemana nechtějí, právě to osobní rozhodování, dennodenní zájem, ne, oni potřebují manipulovatelnou, poslušnou masu, ne jedince, u něhož politik nemá nikdy své jisté (a, mimochodem, ani ten občan nemá nikdy své jisté).
Jak na letošní 17. listopad reagovala "moc"? Typickým reprezentantem je už déle mluvčí Jiří Ovčáček. Tweetoval: "Úkol na rok 2019 pro všechny slušné lidi: Musíme vyrvat oslavy 17. listopadu z rukou fanatiků a vrátit je zpátky normálním občanům. Cílem je, aby se 30. výročí nezvrhlo v nenávistnou akci připomínající Vítězný únor." Nenávistná akce, kde se kněz modlí za soucit a otevřenost? Právě naopak, mizerně vyrobená fake news.
— Pražský hrad - Kancelář prezidenta republiky (@HradOfficial) November 17, 2018
Nebo snad mělo být onou "nenávistnou akcí" vyhození kytic od Babiše, Zemana a Okamury? (Babiš a Okamura je tam dali v noci, Zeman je poslal.) Vyhození květin je jistě sporné, zbytečné, i tito tři mohou být vděčni za pád komunismu, díky němu uspěli. Ale šlo o jednu akci několika lidí, zatímco desetitisíce lidí nic tak kontroverzního neudělaly.
Další Ovčáčkův tweet: "17. listopad 2018 vstoupí do našich dějin jako Den boje proti svobodě a demokracii." (Rozumějme tomu takto: výročí není Zemanovo, Babišovo, Okamurovo, ještě to datum neovládli, proto to není demokracie.)
Jde to hluboko. Při oslavách 100 let státnosti jsme viděli, jak byl zcizen nejen svátek, nejen výročí, ale i jeho hlavní symbol, T. G. Masaryk. K tomu se dnes hlásí oligarchové, neofašisté, putinovci, kde kdo. O něco podobného se teď snaží s Václavem Havlem. Pražský hrad - Kancelář prezidenta republiky 17. listopadu tweetoval fotografii smějících se Olgy a Václava Havlových. Pokoušejí se i tenhle symbol odobčanštit. Fotku retweetoval mluvčí Ovčáček. Podobně se to má se slovem demokracie (nikoli s demokracií jako takovou).
Svoboda nepatří ani jim, ani nám
A další tweet Jiřího Ovčáčka: "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!" Chápete? Má to vypadat, že Havel už je jejich, Masaryk jejich. Přitom ani jeden s nimi nemá nic společného. Ani jeden by nikdy nešel proti občanské společnosti (nebo proti pražské kavárně, řekněme).
Ano, Zeman i Babiš mají následovníky, voliče, vyznavače, nemalou sílu lidí. Jsou to však následovníci, kteří potřebují vůdce, mnozí chtějí, aby za ně někdo rozhodoval, myslel, aby je "chránil", tyto politiky vyznává odlišný typ občanů. Jako příklad poslouží demonstrace na podporu Babiše, kterou letos 17. listopadu svolávalo ANO (strana, nešlo to odspodu) na pražský Klárov. Přišlo celkem čtyřicet lidí. Kdežto demisi Babiše na Staroměstském náměstí žádaly tisíce demonstrantů.
Charakter 17. listopadu v Praze? Nejen protesty, také Korzo národní - díky, že můžeme, lidé, kteří se jdou podívat na Národní třídu, na místo, kde se v roce 1989 střetli demonstranti (studenti, ale i lidé, kteří proti komunistům demonstrovali už od roku 1988 za velkého osobního rizika) s ozbrojenci.
Přehlídku a medaile nahrazují svíčky na místě střetu, obyčejné náhrobní svíčky, ale napočítáte jich tam tisíce. Lidé tu stojí, koukají na ty ohníčky, je to jejich, žádný papaláš to tu neřídí, "neřeší", nevlastní, i když se k tomu samozřejmě rád nalepí, přihlásí, přitočí, jako se přitočí třeba k hokejistům, kteří vyhráli olympiádu. Dál se koná třeba Sametové posvícení, státem neřízená, stát i návyky společnosti kritizující alegorie.
Dokud se 17. listopad, den, kdy přišla svoboda, takto slaví, je to s Českem složité, ale v pořádku. Není to jejich svátek, jejich věc, jejich svoboda, svoboda nikomu nepatří, ani jim, ani nám. Je nám jen propůjčena, pokud o ni stojíme.
