Jak jsme oslavili 17. listopad, 27 let ve svobodě? Svobodně a bez prezidenta; hlava státu se neúčastnila. Miloš Zeman nemarodil, prostě nechtěl slavit. Je zvláštní distancovat se od největšího českého či československého svátku. Od výročí, které není jen „kalendářní“, ale mnozí ho zažili.
Proč? Proč se nejvyšší ústavní činitel nepřihlásil ke svobodě a demokracii? Protože mu studenti zabrali Albertov a nemohl tam stát spolu s Martinem Konvičkou jako loni?
Ať si kdokoli myslí o Zemanovi cokoli, ať je jeho obdivovatel, či kritik, oba ty tábory musí přiznat, že je těžko vysvětlitelné, když si hlava státu v tento den a v tuto neskutečně zjitřenou, napjatou dobu „vezme volno“ a nekomentuje tak zásadní událost. Jako by Miloši Zemanovi cosi vadilo, snad to, že 17. listopad neprobíhá v jeho režii.
Hlavní akce v hlavním městě se obešly bez aktivních politiků. Ti položili věnce na Národní třídě, pohovořili o demokracii, jak to mají ve zvyku a itineráři. Nemluvili však na Albertově či na Václavském náměstí. Na Albertově před studenty hovořili rektoři Tomáš Zima a Mikuláš Bek, studenti a Petr Pithart, bývalý politik. Ten přišel, aby sklidil potlesk, ještě než začal cokoli říkat. A přišel, aby studentům a bývalým studentům řekl: „Já vám věřím.“ Co jim věří? Že si nenechají ukrást svobodu a demokracii, že o ni pečují.
Nevím, jak lidé vzpomínali mimo Prahu, nebyl jsem tam. Ale v Praze jsem potkal řadu mimopražských hostů, kteří přijeli slavit. Možná proto, aby se Praha, kterou část politiků pilně, promyšleně a zákeřně odděluje od zbytku země, necítila tak osamělá.
Strávil jsem v ulicích 17. listopadu deset hodin; svátek se nenesl primárně v duchu antizemanismu. Tak osmdesát procent akcí, které nepořádal Tomio Okamura, krajní pravice nebo zemanovci, se nezaobíralo Zemanem, ale mnohem spíš obavou, abychom udrželi míru svobody, na kterou jsme si po revoluci rychle a lehce zvykli.
K Miloši Zemanovi a překvapivě (zbytečně, ba trapně) i k jeho mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi se ve své řeči na Václavském náměstí vyjádřil kněz Tomáš Halík. O prezidentovi prohlásil: „Zemanův mandát již není morálně ani bezpečnostně únosný. Naši vrcholní představitelé stahují kalhoty, když je čínská rákoska ještě daleko.“ Halíka si vážím, ale zbytečně se nechává uhranout Hradem a jeho mluvčím.
Tanec, nebo hry?
Zajímavěji mluvil Petr Pithart před studenty. Řekl, že nadcházející volby (2017) považuje za „nejdůležitější“, a připomněl, že demokracii hrozí méně nápadné nebezpečí, než je široko daleko viditelný, hlučný Zeman: „Vedle stran budou moct lidé zvolit také firmu. Rodinnou firmu, prosperující. Jenže každá firma má své personální oddělení. A demokraticky se v ní nehlasuje. Leda na teambuildingu o tom, jestli bude po večeři tanec, nebo společenské hry,“ pravil.
Pithart posluchače vrátil na zem. Zeman (o kterém nemluvil) u nás nevládne a vládnout nebude. Vládne premiér a jeho vláda. Pokud příští volby vyhraje Andrej Babiš, bude tu vládnout firma ANO, pro jejíhož předsedu je sněmovna jen otravná, zbytečná, zdržující „žvanírna“ a který si Česko plete s Agrofertem.
Pithart připomněl: „Není málo těch, kteří by chtěli v čele státu vůdce.“ A na něj hodit veškerou starost a odpovědnost. Mluvil o odmítání politické korektnosti, které se u nás stává módou. Varoval: „Nepřistupujme na matení českými Trumpy.“ Sklidil potlesk. Trefoval se. Jako hrozbu vnímá i levné strategické partnerství s Čínou.
Oslavy 17. listopadu vypadaly jinak než nedávná „spontánní“ oslava 28. října v Praze na Staroměstském náměstí. Ta, kterou organizoval Petr Gazdík (STAN) a moderoval kandidát Michal Horáček. Tam měl člověk pocit, že je šikovně manipulován. Do spontánnosti měla ta akce stejně daleko jako rozdávání metálů na Hradě.
Oslavy ve čtvrtek byly v porovnání s Horáčkovým „Staromákem“ mnohem živelnější, spontánnější, pramenící „zespoda“ (míněno nikoli od politiků). V tom připomínaly dobu 27 let starou. Ať na Albertově, na Národní třídě, nebo na Václaváku.
Proberte se, budíček
Bylo by zajímavé porovnat čísla, kolik lidí ve čtvrtek 17. listopadu v Praze podpořilo prezidenta Miloše Zemana (zemanovci se, aniž by to snad ještě někoho překvapovalo, spojili s extrémní pravicí) a kolik jich přišlo slavit výročí nabyté svobody. Podle zveřejněných odhadů bylo těch prvních pár stovek.
Odhady z Albertova, Národní třídy a Václavského náměstí neznám, ale přes den jich tam korzovaly tisíce. A večer přišly na Václavák davy o řád vyšší. V půl osmé tam zazněl „občanský budíček“, který českou společnost burcuje, aby se probrala, aby nenechávala věci na prezidentovi, premiérovi a dalších politicích.
Oslava 17. listopadu dává naději, že mladí lidé, ale i ti starší a staří, nejsou lhostejní. Že nechtějí zpátky do systému, ve kterém hrál jednotlivec zcela podružnou, potupnou roli.
Člověku, který žil většinu života za komunistů, nejde do hlavy, jak může někdo zcela vážně mluvit třeba o odchodu z Evropské unie či NATO. Nejde mu do hlavy ani to, proč třeba Zeman tolik obdivuje autoritáře Putina. Ale je v pořádku, dokonce je cenné, že 17. listopadu demonstrují i zemanovci.
Je znakem svobody, že jdou svorně s neonacisty Prahou. Vyjadřují svůj názor, svůj postoj k životním hodnotám. Je skvělé, že lidé mnohou nést nad hlavou nápis LŽEMAN, míněn „lhář Zeman“, a že jim za to (zatím) nehrozí kriminál. Žijeme ještě stále ve svobodné zemi. Ti, kteří zažili opak, vědí, jak nesmírně je to cenné.
Oslava pádu bolševika měla smysl. A bylo logické, že se „hlava státu“ stáhla do ústraní, oslavy svobody se neúčastnila. Takové slavení by se nelíbilo ani Kremlu, ani Pekingu. Nelíbí se ani Zemanovi. Zato se líbí nám, kteří nechtějí znovu totalitu či komandující autoritu.
