V úterý proběhl prostřednictvím videokonference virtuální summit iniciativy 17+1, která má napomáhat spolupráci či, řekněme rovnou, spíše družbě postkomunistických států někdejšího východního bloku (plus pokrizového Řecka) s Čínskou lidovou republikou. Nebýt koronavirem vynucené pauzy v loňském roce, byl by to jubilejní, desátý summit tohoto pseudoregionálního sdružení.
Za deset let od jeho vzniku došlo ve světě, i v Číně samotné, k podstatným změnám, jež se začínají - s jistým zpožděním - odrážet i v postojích místních představitelů vůči celé inciativě, včetně jejích summitů.
16+1 po deseti letech
V době svého vzniku v roce 2012 nepůsobilo 16+1 (tehdy ještě bez Řecka) zvlášť kontroverzním dojmem. V Číně se teprve dral k moci současný generální tajemník (jinak též prezident) Si Ťin-pching a Peking stále ještě praktikoval Teng Siao-pchingovu opatrnou politiku "skrývat svůj jas a vyčkávat svůj čas" (tchao-kuang jang-chuej 韬光养晦). Většina světa následovala americkou politiku "zapojování" (engagement) Číny do globálního mainstreamu, postavenou na premise, že užší obchodní, politické a kulturní kontakty postupně povedou k větší otevřenosti leninského systému jedné strany, nebo dokonce k jeho "konvergenci" ke (v té době ještě) dominantnímu liberálnědemokratickému proudu.
Představitelé východoevropských států nejspíš předpokládali, pokud o tom vůbec přemýšleli, že vznikající iniciativa prohloubí jejich ekonomickou spolupráci s Čínou, aniž by představovala nějaká rizika pro jejich vlastní postavení ve světě, včetně existujících spojeneckých svazků s demokratickými zeměmi a aliancemi.
V letech 2012-2013 se ale moci v Pekingu ujal Si Ťin-pching a v rámci své "Nové éry" z gruntu proměnil čínskou domácí i zahraniční politiku. Pod jeho vedením, které časově více méně koinciduje s existencí inciativy 17+1, přistoupila Čína k masivnímu potlačování jakýchkoliv nezávislých názorů a hrubému potlačování základních práv celých skupin obyvatel v zemi samotné; navenek přestala "vyčkávat času" a zahájila asertivní, mnohdy agresivní zahraniční politiku.
Jen v loňském roce Peking škrtnutím pera zrušil občanské svobody v Hongkongu a vysloužil si obvinění z genocidy za své brutální represe v další nominálně autonomní oblasti Sin-ťiang. Členství v Pekingem ovládané skupině 17+1 dnes vypadá úplně jinak než v roce 2012.
Nahánění na summit
Iniciativa 17+1 navíc nepřináší ani po deseti letech očekávané ekonomické benefity, jež měly být hlavním raison d'etre jejího vzniku. Výsledky čínské "ekonomické diplomacie" jsme měli možnost v dramatickém detailu sledovat i my v podobě tragikomického působení společnosti CEFC v České republice. Většina ostatních států v 17+1 nasbírala podobné zkušenosti. Není proto divu, že se v dříve vyrovnaném šiku východoevropských zemí začíná ozývat reptání.
Si Ťin-pching prohlásil v projevu na summitu, zlatém to hřebu celé akce, že 17+1 může být víc než jen 18. Účast na akci nicméně ukázala, že to také může být méně - konkrétně 11. Šest zemí totiž delegovalo na "summit" nikoliv své nejvyšší představitele, ale "pouhé" ministry. A to i přesto, že summitu tentokrát předsedal na čínské straně samotný prezident Si Ťin-pching namísto premiéra Li Kche-čchianga, jak tomu bylo v minulých ročnících. Čínská diplomacie se na poslední chvíli snažila zabránit nepříjemné blamáži pro svého všemocného vůdce a přesvědčit neochotné členy, aby nasadili nejvyšší šarže - což byl jeden z důvodů, proč bylo samotné konání videokonference oficiálně oznámeno jen pár hodin před jejím začátkem.
Reptání a brebtání
K dovršení všeho pak na summitu odmlouvaly i některé z přítomných hlav států. Polský prezident Andrzej Duda vyjádřil nespokojenost s ekonomickými přínosy iniciativy. Bulharská vicepremiérka Marijana Nikolovová zase kritizovala nevyrovnaný obchod a potíže s přístupem na čínský trh. Slovenský premiér Igor Matovič se zřejmě na poslední chvíli uvolil k účasti teprve poté, co se čínská strana zavázala den před summitem odebírat ze Slovenska více masa.
Jen český prezident Zeman žádné pobídky nepotřebuje. Nastoupí a přednese projev, tentokrát snad jen nezvykle krátký a smutně bezmyšlenkovitý. V tomto smyslu nakonec docela dobře vystihuje českou zkušenost v celé iniciativě.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.cz.
