Nečekaně rychlému a nečekaně bezbolestnému rozchodu Čechů a Slováků od společného federálního lože i stolu se věnovala už spousta politologických a historických studií. Nejlépe ale nakonec překotné loučení vystihuje obyčejná reklama.
I když vlastně tak úplně obyčejná není. Patří k tomu nejlepšímu, co režisér Jan Svěrák natočil, když se v raných 90. letech vrhl na komerční produkci. Zatímco čeští a slovenští politici se v roce 1992 přeli, jakým způsobem zachovat či pohřbít federaci, na televizních obrazovkách se už zjevovala česko-slovenská hranice, kde pašerák Tomáš Hanák veksluje s kuchyňským olejem Heliol, čemuž asistuje další pašerák - překladatel ze slovenštiny do češtiny. Vše nakonec skončí na policejní stanici, kde si pohraničník zapisuje veškeré možné využití oleje při vaření.
Zatímco v Chorvatsku a Bosně tou dobou bolestně krvácely zbytky Jugoslávie, v rozpadajícím se Československu jsme se u televizí smáli Hanákovi. Neuvěřitelné, nevysvětlitelné? Nebo jsme už po 30 letech existence samostatné České a Slovenské republiky připraveni na pravdu?
Československo bez Čechoslováků
Zapomenout bychom v souvislosti s koncem Československa neměli ani na rozpad Sovětského svazu - další federace východního bloku. Všechna tři soustátí totiž drželo pohromadě zejména autoritářství komunistické strany. A to hned dvojím způsobem.
Komunistická ideologie jednak překrývala nacionální spory. A zároveň strana umožnovala vzestup kariéristům všech národností, což tupilo etnické ostří. Jakmile tento represivní model koncem 80. let zkolaboval, došlo ve všech komunistických federacích k přirozenému vzestupu nacionalismu.
Rusy ovládaný Sovětský svaz ještě za Gorbačova poslal tanky do Pobaltí a nástupnické Rusko postupně expandovalo do Gruzie, Moldavska, na Ukrajinu - prostě všude tam, kde vidí svůj "russkij mir". Brutální jugoslávské války jsou už naštěstí minulostí, ale politické či alespoň kulturní nároky jednotlivých států na území sousedů na Balkáně neustaly. Stačí se dnes podívat do Kosova či Bosny.
Češi a Slováci však do tohoto obrazu nezapadají. I v Československu se sice po pádu komunismu projevilo národnostní napětí, ale zcela absentovalo identitární sepětí s druhou částí federace jako nedílnou součástí "československého já". Čechům především vadilo, že doplácí na méně rozvinuté slovenské území. Slovákům zase vadila česká dominance. Společného toho ovšem bylo pramálo.
Je to pozoruhodné. Od první republiky totiž můžeme pozorovat snahu vytvářet nejen politické, ale i dějepisné a další koncepce čechoslovakismu. Masaryk stavěl na možná fiktivním, leč o to masivněji prosazovaném rámci československého národa a jazyka. A jakkoliv se vzájemné porozumění během 20. století jistě prohloubilo, v letech 1991 a 1992 vyšlo velice rychle najevo, že toho "československého" je mezi oběma národy reálně opravdu jen málo.
Nedávno publikovaná kniha Čecho/slovakismus ukázkově dokládá, že když Čech mluvil o Československu, myslel tím většinou zájmy českých zemí. A když dělal to samé Slovák, šlo mu především o podporu slovenské svébytnosti. Je to možná smutné zjištění, ale v roce 1992 pomohlo. Na rozdíl od Sovětského svazu či Jugoslávie politici nepřemýšleli, jak toho druhého za každou cenu udržet ve vzájemném svazku, ale jak se co nejrychleji v dobrém rozejít.
Bez možnosti pokračování
Českým i slovenským představitelům té doby se dá jistě vyčítat mnohé. Nejčastěji bývá v souvislosti s rozpadem společného státu připomínán fakt, že do voleb v roce 1992 žádná z relevantních stran (kromě slovenských národovců) nešla s programem, který by sliboval rozklad Československa. Již o půl roku později se jeho zánik stal realitou, aniž by o tom mohli lidé rozhodnout v referendu. S odstupem času je ale stále zřejmější, že postkomunistické federace se prostě nacionálnímu vzepjetí nemohly vyhnout.
V Československu složitý federativní mechanismus vzájemného vyvažování obou zemí z roku 1969 fungoval, jen dokud o všem rozhodovalo stranické vedení. Jakmile si ve svobodných poměrech začaly pro roce 1989 zastupitelské sbory a národní vlády osobovat skutečnou moc, federace se okamžitě rozklížila.
Pokusy najít novou podobu soužití probíhaly relativně krátce mezi roky 1990 a 1992. Ale nelze jim upřít upřímnost, protože úplnou samostatnost si nikdo přece jen nedokázal hned tak představit. Češi chtěli hlavně fungující stát. Slováci zase více moci. Prezident Václav Havel tak ve snaze nalézt nějaké přijatelné státoprávní uspořádání organizoval tour politiků po hradech a zámcích. Na chvíli to pak i vypadalo, že řešení by mohla nabídnout Milovská dohoda z února 1992. I ta ale nakonec poměrně záhy padla.
Tehdejší předseda ODS Václav Klaus je sice v historii zapsán jako jeden z hlavní architektů rozpadu federace, ale zapomíná se, že ve volbách 1992 se právě jeho strana odhodlala k pozoruhodnému federalizačnímu pokusu. V koalici s Demokratickou stranou kandidovala i na Slovensku do tamní národní rady. Tříprocentní zisk ale jasně ukázal, jakou šanci na úspěch v tehdejších poměrech měla nenacionální občanská identita.
Jakmile se pak Slováci odhodlali k deklaraci o svrchovanosti ("Touto deklaráciou Slovenská národná rada vyhlasuje zvrchovanosť Slovenskej republiky ako základ suverénneho štátu slovenského národa"), nebylo už co řešit. Společný stát se nedal udržet a Klaus zaujal jedinou možnou politiku, která zabraňovala tomu, aby rostlo národnostní napětí. A protože dekády propagované "českoslovenství" ani pro Čechy, ani pro Slováky nic zásadního neznamenalo, nikdo se příliš nebouřil.
Křečovité nápady, jež měly udržet nefunkční a nestabilní státoprávní uspořádání pod slupkou co nejvolnější federace (Miloš Zeman například navrhoval Československou unii), naštěstí neprošly. A i to málo společného, co přežilo Nový rok 1993 - především měnová unie -, se velmi brzo ukázalo jako zcela neživotaschopné.
Československo nakonec nikomu nijak zvlášť nechybělo, protože bez skutečných Čechoslováků vlastně doopravdy ani nikdy neexistovalo.
Znovu a lépe
Přesto má nyní nepochybně budoucnost. Krátké období mírové liberální Evropy, které nastalo po roce 1989, skončilo. Luxus tří dekád, kdy si v mimořádně konfliktním regionu dva nevelké sousedské státy s tak podobnými zájmy mohly dovolit samostatnou a někdy dokonce protikladnou zahraniční, vojenskou či ekonomickou politiku, je u konce.
Agresivní Vladimir Putin zapomnětlivcům připomíná, jak klíčová je pro liberální a pluralitní země uprostřed Evropy úzká a pozitivním obsahem naplněná spolupráce, když se ruská vojska zase jednou valí na Západ.
Na rozdíl od roku 1918 už přitom ale nyní nepotřebujeme světu tvrdit, že jsme jeden fiktivní československý národ. Slovensko i Česko během posledních 30 let dokázaly, že zvládnou úspěšně obstát jako samostatné republiky. Teď však běží dějiny příliš rychle na to, aby to stačilo. Česko/Slovensko nemusí znovu zakládat federaci, ale musí mluvit ve střední Evropě i Evropské unii jedním hlasem. K tomu však zatím hodně chybí.
