Na českých ulicích se válí třicet procent volebních hlasů. K jejich sebrání není potřeba mnoho - stačí nejkratší program v dějinách naší demokracie. V délce přesně dvou písmen: EU.
Nesmysl? Pokud si to myslíte, nejspíš byste se vysmáli i šancím proevropského kandidáta čtyři měsíce před francouzskými prezidentskými volbami.
V té době se za hotovou věc pokládal postup Marine Le Penové - předpokládané vítězky prvního kola. Spekulovalo se pouze o tom, kdo ji doplní. A nebyl vyloučený finální souboj s dalším protievropským uchazečem, Jeanem-Lucem Mélenchonem. Čekalo se, trochu rezignovaně, něco jako jedenácté září evropské integrace.
Institut Václava Klause už si určitě chystal nějakou hezkou větičku, jako byla ta, kterou si přisvojil úspěch Donalda Trumpa: "Troufáme si říci, že v amerických prezidentských volbách zvítězil i Institut Václava Klause, a jsme na to pyšní."
Jak to dopadlo, víme. Přesvědčivé vítězství jasně proevropského Emmanuela Macrona ve druhém kole se ještě dá bagatelizovat - "spiknutí elit proti lidu", "všichni se spojili proti Le Penové" atd. Jenže nezapomínejme: Macron Le Penovou jasně porazil i v kole prvním. Připravil ji tak i o vítězství morální. Skutečnou a opravdu ponižující porážku utrpěla - a s ní i její populismus - už 23. dubna, nikoliv až 7. května.
A vítězné tažení proevropského kandidáta pokračuje - aktuálně je na nejlepší cestě ovládnout i francouzské Národní shromáždění.
Ale zpět do Česka. Nejde ani tak o to, že sběratelé bizarností z hanspaulského zámečku se po souboji o Elysejský palác museli spokojit s celkem hubeným úlovkem: "Se státy, jako je naše republika, se v Macronově Evropě nepočítá." Hlavní problém je, že o tu třetinu hlasů, které - jak se ukázalo ve Francii - se skutečně válejí na chodníku, nejspíš u nás nikdo nestojí.
Tón české politické debaty na téma EU udává uražený vzdor a ublížené kňourání. Evropská unie je v lepším případě brána jako protivník, na kterém je třeba si při vyjednávání vydobýt maximum, "osladit mu to", a pokud se to nepovede, trucovat v koutě. V horším případě je Brusel přirovnáván k Moskvě éry Sovětského svazu.
Je to trapné, a hlavně to ostře kontrastuje se samozřejmým sebevědomím, úspěchy a pohodou, s níž "evropskou agendu" denně řeší statisíce Čechů a Češek. Proč se tak nedůstojně chovají politici země, kde majitelé firem dávno rutinně a úspěšně obchodují s evropskými partnery? Kde studenti pendlují mezi programy na univerzitách ve všech koutech Evropy? Kde - když vám propadne pas - to zjistíte za dva roky, během kterých jste sice byli pětkrát na zahraniční dovolené, ale nikdy jste ho nepotřebovali?
Česko je podle průzkumu Eurobarometru z loňského podzimu po Řecku druhou nejeuroskeptičtější zemí v EU. Členství hodnotí jako pozitivní věc jen 32 procent z nás.
Politici si možná myslí, že chytráckým až odmítavým postojem k unii jen naplňují vůli svých voličů. Jenže to je omyl - spoluvytvářejí ji. Pokud tedy nejsou právě oni jejími hlavními strůjci.
Mnozí čeští politici v čele s oběma posledními prezidenty, úřadujícím i emeritním, se k nám chovají jako Gríma Červivec ke králi Théodenovi v Tolkienově Pánovi prstenů. Nalhávají nám, že jsme slabí, že v EU nic nedokážeme, že jsou na nás v Bruselu zlí, že jediná možnost je sedět doma, a pokud možno se ještě opevnit, uzavřít hranice a všechny kolem vnímat jako nepřátele. A mnozí z nás skutečně ztrácejí schopnost vnímat realitu.
Tváří v tvář červům populismu, kteří se zdají rozežírat a požírat všechno, mají zodpovědní správcové říší nejen ve fantasy románech dvě možnosti. Ta první je přejímat populistický slovník a agendu a doufat, že trocha úspěchu zbude i na ně.
Jenže tím se jed červavých lží jen šíří. Navíc dostávají punc oficiálnosti a legitimity a volič si nakonec položí logickou otázku - proč bych měl volit slabý odvar něčeho, co mi někdo jiný nabízí v plné síle?
Druhá možná reakce vyžaduje přesvědčení, odvahu a ochotu riskovat. Spočívá v pravém opaku - ve vyhrocení souboje realita versus populismus, kdo s koho.
Macron se nepokoušel parazitovat na Le Penové. Jasně se postavil za EU a vzkázal: berte, nebo nechte ležet. A ukázalo se, že král demokracie - volič - je sice zemdlelý úmornými Červivcovými tirádami, ale stále má sílu. Proevropské voliče jako by někdo polil živou vodou.
Čechům vrtá hlavou, zda nemá Červivec náhodou pravdu. A není divu, ty nekonečné pesimistické a poraženecké litanie nakonec otupí každého. A nic moc jiného od našich představitelů neslyšíme. Trpíme jim chování, za jaké bychom pětiletému dítěti odepřeli zmrzlinu, dokud se nepřestane vztekat, svádět vinu na všechny kolem a trucovat.
Prohráli jsme hlasování o uprchlických kvótách? Než se dočasně postarat o pár set lidí, o kterých bychom nejspíš vůbec nevěděli, raději budeme vychytrale kličkovat a upozorňovat, jako ministr vnitra Milan Chovanec, že pomáháme v hotspotech a vysíláme policisty chránit společnou hranici. To je sice fajn, ale s kvótami to nijak nesouvisí, ty se týkaly běženců, kteří už v Evropě dva roky jsou.
Nepřesvědčili jsme partnery o tom, že by měly být povolené poloautomatické zbraně? Však poslankyně Jana Černochová vám ukáže! Než se přizpůsobit "bruselskému diktátu", radši dáme všanc bezpečnost sebe samých, a zaplevelíme si ústavní pořádek zákonem jako z Divokého západu.
Macronův úspěch leží na chodníku i v České republice. Možná těch hlasů není třicet, ale jen dvacet procent, těžko říct. Je jich ale nepochybně víc, než si politici - soudě alespoň podle debat o EU - připouštějí.
Pokud má někdo zájem, stačí málo.
Musí se jen na evropském fóru chovat stejně samozřejmě, slušně, nevychytrale a přátelsky, jako se tam každý den na služebních cestách, studijních pobytech a dovolených chovají ti, o jejichž hlasy stojí.
