V sobotu bylo punku v Čechách neoficiálních čtyřicet.
Psal se 23. únor 1979. Vystoupení skupiny Extempore v sále pražské restaurace U Zábranských považuje hudební historiografie i agentura ČTK za první koncert punkové hudby u nás. (Alternativci Extempore tehdy - podle pamětníků se značným úspěchem - zařadili i několik převzatých punkových písní s českými texty.)
Čtyřicet. Nádherný věk nádherného pocitu (hnutí to, minimálně v Česku, asi nebylo), který mnohé dal i mně osobně a který u sebe i u svého okolí teď postrádám.
O začátcích českého punku se psát neodvažuji, nebyla jsem ještě na světě a napsáno o něm bylo dost. O dnešní scéně také ne, ani nevím, jestli nějaké nové kapely vůbec vznikají. Můj punk se odehrál převážně ve školním roce 2003/2004 a nikdy mi nebylo lehčeji.
Tvrdá, rychlá a ohlušující hudba mě naprosto pohltila a stylové punkové oblečení (až na těžké boty) tolik nestálo. Rodiče, kteří nechtěli přispívat na původně vysněný hiphopový styl, toho při silně roztrhaných kalhotách a spínacím špendlíku v uchu možná hořce litovali - ale zpátky už by si mě nekoupili ani za pytel oblečení ze skateshopu. Já si nemyslela, že to je známka punku. Já tomu věřila. Chtěla jsem bydlet v popelnici a nechápala jsem, k čemu mě ti moji omezení rodiče horko těžko drží na gymnáziu, když já svoji budoucnost viděla na Smíchově - ne v nějakém developerském projektu, ale na ulici s ostatními svobodomyslnými jedinci, jejichž životní zkušenost a řeči pro mě byly zbrusu nové, neotřelé a svůdné natolik, že jsem je nepodrobila kritickému myšlení.
Bylo to křiklavé, drzé a bylo mi jedno, co si o tom (potažmo o mně) kdo myslí. Pokud to někdo kritizoval, byl to spíš jeho problém než můj. Měla jsem strach z jediného: že si o mně někdo pomyslí, že jsem jenom weekend punk, jak zpívali Totální nasazení. Nedošlo mi, že i pro ně je punk weekendovým hobby a že mají svoje civilní povolání.
Co si budeme povídat, nevydrželo to. Bylo to krátké, bylo to intenzivní a jsem za to ráda. Juvenilní smutky se při temné a řvoucí hudbě trávily nějak líp než při sladkobolném ploužáku a můj odpudivý vzhled mě před všedním světem ochránil naprosto dokonale. A i když mi dneska většina milovaného českého punku zní spíš jako pivní rock, jsem k tomu shovívavá a chtěla bych kolem sebe punku víc.
Mohlo by se zdát, že punkáčů je všude víc než kdy dřív. Kdejaký kuchař, sportovec, chlapec se start-upem nebo holka, která aranžuje svůj život na Instagram o sobě tvrdí, že jsou punk nebo že jejich podnikání je punkové. Neřekla bych.
Punk se popisuje jako syrové neumětelství, které vás ale osudově zaujme. Dnešní doba je všechno, jen ne syrová nebo neumětelská. Se vším tím stresem a snahou o dokonalost, kde chyba není přípustná, popřípadě je pečlivě naplánovaná a "ošetřená", a kde je každý nahraditelný, mi tu prostor pro punk zoufale schází. Žádný podnikatel by si do svého byznysplánu nedal heslo No future!
A lidi, co v sobě punk skutečně dokážou mít, to o sobě zpravidla nemají potřebu hulákat v každém rozhovoru.
Mé patnáctileté já tímhle třicetiletým mocně pohrdá, byť se mu snažím vysvětlit své důvody. Ale pravda je, že kdyby mi bylo mentálně patnáct, tak bych vůbec neřešila, jestli má někdo nějaká očekávání, co se týče mé rodiny, kariéry, oblékání, chování, humoru, vkusu nebo intelektu, a už vůbec bych se je nesnažila naplnit. Stýská se mi po době, kdy jsem nijak, ale vůbec nijak nepřemýšlela nad následky svých činů. Já se tehdy necítila blbě, když jsem nedělala, co se mi nechtělo. Kdežto dneska se sama doma před sebou stydím, když se mi nechce věšet prádlo. A rozhodně jsem netrávila žádný čas tím, že bych zpětně analyzovala, co jsem řekla v hospodě nebo v kanclu. Často se chovám, jako by existovala nepsaná pravidla života, za jejichž porušení se chodí do vězení.
Snad se mi ten dávný, bezstarostný, syrový a neotesaný způsob života u příležitosti 40 let punku na českém území trochu osvěží a přestanu být zbytečně nervózní a svázaná - i když bydlet pod most už kvůli tomu nepůjdu.
