Když Nejvyšší soud USA před měsícem zrušil pozitivní diskriminaci, v jejímž rámci americké vysoké školy při přijímání studentů zohledňovaly rasové hledisko, ozvala se z Bílého domu tvrdá kritika. "Tohle není normální soud," vyhlásil prezident Joe Biden. Soud, do kterého jeho předchůdce v Bílém domě, republikán Donald Trump, dosadil tři konzervativní soudce, se podle Bidena odtrhl od reality, jeho verdikty podle prezidenta neodráží hodnotový systém amerického lidu.
K čemuž připomeňme, že už před rokem Nejvyšší soud zrušil ústavní právo na interrupce. Jenže na rozdíl od tohoto verdiktu, s kterým většina Američanů nesouhlasila, se koncept pozitivní diskriminace (affirmative action), s kterým přišla v roce 1961 administrativa J. F. Kennedyho, ve své původní výběrové podpoře Afroameričanů a následně Hispánců, už přežil. Jak potvrdily průzkumy po výnosu soudu, podle většiny společnosti to bylo správné rozhodnutí, což podle jednoho šetření platí dokonce i o Afroameričanech.
Důvodů je několik. Pozitivní diskriminace byla uplatňována už jen ve zlomku elitních vysokých škol, v obecném záběru, na většině škol a pro drtivou většinu uchazečů už víceméně nehrála roli. A tam, kde měla stále váhu, se to dělo na úkor jiných skupin, což byla druhá příčina jejího konce. Žalobu proti Harvardově univerzitě podali studenti z asijsko-americké komunity. Argumentovali, že na pozitivní diskriminaci doplácejí. Na Harvardu bylo v roce 2013 mezi nově přijatými studenty 19 procent asijských Američanů, i když čistě podle studijních výsledků a přijímacích testů by jich mělo být více než dvakrát tolik.
Nejvyšší soud USA jim teď vyhověl a v mnoha komentářích jeho výnosu zněl ještě další důvod, proč většina Američanů s koncem pozitivní diskriminace souhlasí. Tou překážkou k možnému dosažení "rovnosti příležitostí" - v dostupnosti studia a pak i v profesním životě - je na elitních amerických vysokých školách totiž něco jiného. A sice preference uchazečů, jejichž rodiče (případně i předchozí generace) byli sami studenty a absolventy těchto škol.
Pro vrchnost šerm, pro ostatní košíková
Toto "dědění" nároku na studium z generace na generaci, kdy máte větší šanci, že budete přijati jako potomek někdejšího studenta či studentky (legacy admission), je v USA na elitních školách známou, letitou praxí. Ale právě zrušení afirmativní akce teď tento fenomém nově nasvítilo - a to velmi ostře a kriticky. Jako problém, který ve svých konkrétních dopadech poškozuje kýženou "diverzitu, rovnost a inkluzi" (DEI) v americké společnosti více, než k ní kdy mohla pomoct pozitivní diskriminace.
Mechanismy a důsledky tohoto generačního předávání studijní štafety na elitních univerzitách byly už dříve obecně popsány. Tito "dědicky" preferovaní studenti (legacy students) se rekrutují z nejbohatších rodin. S titulem z prestižní školy se následně sami stanou součástí bohatých elit, rodinný majetek i společenský status z pokolení na pokolení stoupá. Přičemž postavení a peníze zároveň zajišťují, že děti z těchto rodin snadno splní i další požadavky a plusové body v přijímacích řízeních.
Mohou si dovolit výběrové sporty, jako jsou veslování, šerm či lacross, které se v USA pěstují ve vyšších patrech, zatímco níže je to třeba americký fotbal nebo basketbal. Z nejlepších středních škol si přinesou také ceněné "neakademické aktivity", účast v divadelním kroužku, psaní do školních novin, pomoc na dobročinných akcích. A v neposlední řadě - jejich rodiče jsou začasté štědrými donátory škol, kam sami chodili a kde v jejich stopách teď půjdou jejich děti.
To vše se týká jen malého zlomku amerických vysokoškoláků, na nejprestižnějších osmi univerzitách Ivy League je dohromady zapsáno necelé jedno procento všech studentů v USA. A mohlo by se zdát, že celospolečenské dopady jejich praxe rodinné "dědičnosti" studia nebudou nijak vážné. Jenže jsou. Potvrzuje to zatím nejrozsáhlejší analytická studie, která byla zveřejněna tři týdny po zrušení pozitivní diskriminace.
Pozitivní diskriminace bohatých
Zaprvé, uchazeči, kteří přicházejí z nejmovitějších rodin - zcela konkrétně z jednoho procenta rodin s nejvyššími příjmy v rámci USA - mají jen z tohoto důvodu o třetinu větší šanci na přijetí. Jeden ze šesti studentů tak pochází ze zmíněného jednoho procenta nejmovitějších amerických rodin. Jde tedy o svého druhu "pozitivní diskriminaci", ale naruby, nikoli totiž rasovou, ale preferenci těch nejbohatších.
Absolventům těchto prestižních škol se pak navíc otevírají úplně jiné obzory než většině ostatních. Z výchozího necelého jednoho procenta všech studentů už jako absolventi v současnosti tvoří 12 procent vedoucích manažerů (CEO) žebříčku Fortune 500 pěti set největších amerických společností. Rekrutuje se z nich čtvrtina amerických senátorů, v Nejvyšším soudu USA představují (bráno od roku 1967) více než dvě třetiny všech soudců, mezi americkými prezidenty, počínaje J. F. Kennedym, zatím měli zastoupení přes 40 procent.
Po zrušení pozitivní diskriminace tak sice v USA od demokratů zněly kritické výpady na adresu Nejvyššího soudu, ale obecně je více slyšet jiný apel - a to právě k ukončení současné praxe dědičného přijímání a studia na elitních školách. "Je to nespravedlivé. A v době, kdy odcizení elit hraje v naší politice velkou roli, by bylo správné, aby to univerzity udělaly," vyzývá k tomu například Larry Summers, který přitom sám byl v letech 2001 až 2006 prezidentem jedné z těchto škol, Harvardovy univerzity.
Ohnutá pravidla hry
Pozitivní diskrimace měla své dobové opodstatnění, od 60. let minulého století byla součástí občanského zrovnoprávnění amerických černochů. Podle Williama Galstona, bývalého poradce prezidenta Billa Clintona, ale tento "půl století dlouhý experiment" nyní už nepřesvědčoval Američany, že je to správná věc.
Podle Galstona se teď ovšem "univerzity a celá společnost musí dohodnout, co udělat dále pro věc rovných příležitostí pro všechny". Rovněž Galston vidí cestu ve zrušení preferenčního přijímání. "Populističtí politici získávají podporu, když tvrdí, že v soutěži o výdělky, postavení a respekt jsou pravidla hry ohnutá. A politika elitních vzdělávacích institucí tyto výpady pomáhá živit," napsal Galston pro Wall Street Journal.
Prezident Joe Biden nemá pravdu, že Nejvyšší soud USA zrušil pozitivní diskriminaci proti většinovému názoru společnosti, a verdikt soudu navíc už nezmění. Tím spíše by se měl ovšem soustředit na to, co udělat může. Poslechnout Summerse, Galstona a mnohé další a vahou svého úřadu tlačit prestižní univerzity ke změně, k narovnání jejich přijímacích řízení.
V nadcházející obhajobě Bílého domu by mu to bezpochyby pomohlo více, než když bude z levicových demokratických pozic torpédovat konzervativní Nejvyšší soud USA a oplakávat pozitivní diskriminaci, po které se většině Američanů už nestýská.
