Nedá se přesně určit, kdy se to stalo. Ale bylo to někdy v těchto dnech. Od problému, že programů vládní ekonomické pomoci je málo, jsme se přesunuli k situaci, kdy se v nich už ztrácíme. A základní velké podpory přitom rozhodně nejsou dotažené do konce. Jsou jen načrtnuté, administrativně náročné a firmy vůbec netuší, jaký bude jejich další osud.
Pro začátek by třeba stačilo nevyčerpávat se zbytečně hledáním způsobu, jak odložit EET firmám, které už ji bez problému používají. Není teď ani třeba vysilovat se debatou o dani z nabytí nemovitosti. A jistě nikomu nebude nijak zvlášť chybět, když ustane proud každodenních tiskovek s představováním alespoň jednoho dalšího zbrusu nového (a podobně nedomyšleného) programu.
Je to všechno aktivita, která nás jen zbytečně odvádí od základu pomoci, který dosud není plně funkční a požírá zbytečně moc oštemplovaného papíru.
Udušení hlavičkovým papírem
Jako příklad může posloužit hned ten nejdůležitější program - ten, který z velké části rozhoduje o tom, zda krizi vůbec zvládneme. Ano, slavný kurzarbeit.
Nic není akutnějšího než jeho dořešení.
Proč? Protože se hodí na zašpérovanou republiku a odměňuje nikoli aktivitu, ale nečinnost. První režim, v jehož rámci dá stát firmě 80 procent vaší mzdy, pokud dřepíte doma, se brzy vyčerpá. Zbude druhý, který postižené firmě přinese už jen 60 procent vašeho platu za napadení podniku virem.
To je pro další rozběh ekonomiky již nevhodné. Potřebujeme buď druhý režim obohatit o skutečný kurzarbeit, tedy o stav, kdy stát zaplatí třeba i stoprocentní náhradu mzdy, ale jen za dny, kdy budou zaměstnanci opravdu pracovat. Anebo na to musíme jít ještě více z gruntu.
Svaz průmyslu požaduje zcela novou zákonnou úpravu částečné nezaměstnanosti dle německého vzoru. Bude? Nebude? Skončí? Prodlouží se? Zreformuje se? To vše už nyní firmy potřebují vědět, aby se rozhodly, zda ty desítky tisíc připravených výpovědí podepíší, či nikoliv.
Do úplného administrativního pekla pak dospěla pomoc živnostníkům a malým podnikatelům. Dobře, stalo se, ale teď už je třeba ošetřit zraněné po počáteční střelbě naslepo všemi směry. Nejprve to vypadalo, že nic. Pak 15 tisíc. Pak 25 tisíc. Pak žádný úvěr pro Prahu. Pak bezúročný pražský úvěr. Pak úplně nový úročený úvěr. Nakonec i eseróčka. Nájmy nic, nájmy ano, hrazené po slevě, bez slevy, třetinou, polovinou. Jo, a taky si zrušte EET…
Jedna věc je zmatečnost, jíž mnohý živnostník už jen smutně pozoruje s papírem od úřadu práce v ruce. To již nenapravíme. Ale druhou - a řešitelnou - věcí je setrvalé systematické dušení všech ostatních hlavičkovým papírem. Je to zločin, na který trestní zákoník ekonomiky myslí krutým paragrafem o zbytečně hluboké recesi.
Pomohlo by, kdyby se všechny úvěry i žádosti o ně administrativně sloučily a kdyby se na ně dalo dosáhnout na základě obyčejného čestného prohlášení, jehož porušení by bylo sankcionováno.
Vir přece nezasáhl bílé koně z daňových rájů točících DPH v karuselech. Jsou to primárně kamenné provozovny se zbožím, které neukradnete a při porušení četného prohlášení je lze snadno přitisknout je zdi. Nemusíme mít strach, že "zakleknout" by náš represivní finanční aparát neuměl… Pokud ale místo toho po malých firmách budeme chtít i doklady o dokladech, umřou dřív, než se dočkají pomoci.
Ošetřete ošetřovné
Mnoho rodin nyní za klíčové opatření považuje ošetřovné. Právem. Díky za něj. Na druhou stranu se ale snad na ničem jiném nedá ukázat tak dobře, jak důležité je program nejen rozběhnout, ale také dotáhnout.
V čem je problém? V byrokratickém absurdistánu. Jak jinak nazvat fakt, že řada lidí se stále nedočkala peněz, protože nepředložila potvrzení o zavření škol, které jsou rozhodnutím státu zavřené?
Ošetřovné navíc není domyšlené ani z ekonomického a sociálního hlediska. Nejprve bylo stanoveno na 60 procent příjmu zaměstnanců. Když se záhy ukázalo, že pro nízkopříjmové rodiče je to likvidační, zvedla se částka na 80 procent. To už je ale zase problematické pro firmy, v nichž hodně rodičů přechází na ošetřovačku, protože jde již často o slušné peníze. Přitom vše šlo vyřešit smysluplně: minimální částkou - třeba 500 korun na den -, ale přitom nechat nižší procento.
A poslední kritika: na ošetřovném se dá také dokonale ilustrovat, že i když nevíme, jak krize bude dál probíhat, musíme mít už připravený nějaký výhled. Nyní tento program trvá do otevření škol, tedy plus minus do konce školního roku. Mnozí rodiče, hlavně ženy, si už ale říkají: co bude potom? Zaměstnavatel mě bude chtít zpět, abych dohnala spoustu restů. Budou školní prázdniny. Tábory buď nebudou, nebo budou nedostatkové. A poslat děti k prarodičům mi epidemiologové budou rozmlouvat. Jak tedy zvládnu léto? Poradí mi někdo, než se zhroutím?
Vraťte nám tripartitu
Mohli jsme jistě pomoc od počátku designovat mnohem jednodušeji. Od velkých po malé firmy a živnostníky mohl stát pozastavit výběr pojistného a daní, nechat v podnicích peníze a říct: za rok při daňovém přiznání zúčtujeme a podle propadu vašich tržeb něco odpustíme. Hlavně to teď nepokládejte, klidně si vezměte nízkoúročený úvěr, ale pokuste se tento rok přežít. Na zaměstnance tu máte kurzarbeit.
A pokud se vaše osobní situace bez přímé dotace neobejde, pak tu vláda má přece už léta nástroj pro mimořádné situace. On se i tak jmenuje - mimořádná okamžitá pomoc -, kdy stát obratem pošle až 51 150 korun. Což paradoxně bude nakonec podobná částka, jakou po všech mimořádných tiskovkách a tunách potištěného, vráceného a zase zaslaného papíru stát vyplatí přes denní pomoc po pětistovkách živnostníkům.
Ale nebylo tomu tak. Dobře. Nikdo snad nechce návrat krize, jen abychom vše prožili znovu, byť bez ztráty kytičky. S tím, co máme, ale musíme teď uhrát to nejlepší. A to základní musí fungovat již zcela bezchybně. Tři měsíce po počátku krize, kdy opakujeme, že hlavní je likvidita, prostě nemůže být zadřená státní záruční banka. A rodiče nemohou klepat na dveře zavřených škol s prosbou o potvrzení, že jsou opravdu zavřené.
Spoustu je toho třeba doladit a debata se přitom rozpadá do podružností. Jako by každý chtěl v krizi zazářit něčím originálním. Máme asi největší počet ekonomických poradních týmů na počet obyvatel v Evropě, takže už to začíná být trochu exhibice. Ředitelé bank se pod rouškou krize snaží odmazat své úvěrové ležáky, lobbisté velkých podniků se snaží o státní sanaci a mediálně populární ekonomové se snaží zasadit smrtelnou ránu tu nepopulární dani z nabytí nemovitosti, jindy nenáviděnému EET.
To podstatné přitom stále dobře nefunguje. Možná by tedy bylo nejlepší všechny ty NERVy už zrušit a obnovit naplno klasickou tripartitu - přetlačovanou zaměstnavatelů, odborů a vlády. Není nejmenších pochyb, že zástupci v tomto z podstaty konfliktním společenství by okamžitě určili, co je pro Česko nyní nejdůležitější, a pošavlovali se o to, jak to co nejrychleji dotáhnout do kompromisního, ale logického konce.
To je přesně to, co země v recesi potřebuje pro dobu pokoronavirovou, která bude možná delší, než si nyní chceme připustit.
