Zemřel František Šedivý, bývalý místopředseda Konfederace politických vězňů a předseda Klubu dr. Milady Horákové. Mimo jiné autor knih, v nichž popisoval svět za mřížemi stalinistických kriminálů. A také nositel Řádu Tomáše Garrigua Masaryka - stejně jako politická vězeňkyně Drahomíra Strouhalová, která opustila pozemský svět jen pár týdnů před ním.
Na jáchymovských pláních
František Šedivý byl velkým bojovníkem se zapomněním. "Kdo nalezne lék na rány minulosti, ukáže, kudy vede cesta do budoucnosti," připomínal. Věděl, že o temných dějinách padesátých let se mluví a píše mnohem méně, než by bylo záhodno. Nelíbilo se mu to. Věděl, že mnozí jednoduše nechtějí vzpomínat. Věděl také, že komunistický režim měl dost času na to, aby stopy krutosti zastřel a někde i úplně zahladil. "Pláně, kde stály jáchymovské koncentrační tábory, dnes pokrývá les," psal ve své knize Legie živých.
S bojem proti zapomnění začal František Šedivý ještě za komunismu. Sepisoval své vzpomínky, které plánoval vydat v časopise, jež vycházel v kanadském Torontu. Právě tam se totiž po srpnu 1968 uchýlilo mnoho politických vězňů. A mimochodem právě poblíž také vznikl první pomník obětem komunistického režimu v Československu. Stojí na místě zvaném Masaryktown a má podobu srpu a kladiva, k němuž je připoután mukl.
Dalo by se říci, že jde vlastně o výstižné ztvárnění osudu Františka Šedivého. Ten se po únoru 1948 zapojil do odboje, šířil letáky a pokusil se navázat spojení se Západem. Už v roce 1952 byl ale zatčen a vězněn na různých místech. Pracoval v Jáchymově pod věží smrti, tedy poblíž drtičů na uranovou rudu. Všudypřítomný radioaktivní prach mnohým zkrátil život, někteří zemřeli ještě ve vězení. Například talentovaný jihlavský sochař Jaroslav Šlezinger, který předtím přežil nacistický koncentrační tábor Sachsenhausen, pak ale ve vězeňské nemocnici podlehl rakovině plic. Bylo mu pouhých 44 let.
František Šedivý měl štěstí, že na vražedném místě, odkud se strategická surovina pod dohledem sovětských "odborníků" rychle expedovala na Východ, nakonec pracoval jen krátce. Ve vězení ale strávil dlouhých dvanáct let, propuštěn byl v až roce 1964.
Sisyfové v Americe
V té době se však o dění za ostnatými dráty táborů veřejně ještě nemluvilo. A později zase jeho vzpomínky překryly čerstvé zážitky těch, kteří se stali očitými svědky okupace v srpnu 1968 a o rok později násilného potlačení protestů české a slovenské veřejnosti proti nastupující normalizaci. Přesto se František Šedivý nepřestával snažit, aby jeho zkušenosti z lágrů nebyly zapomenuty.
Část jich vtělil do knihy, v níž líčí například dění v táboře Mořina, který se nacházel za Prahou, poblíž dnes proslulého lomu Amerika: "Povinností vězně bylo nalámaný kámen po rozstřelu rozbít na kusy, které mohl sám naložit. Navzájem si vězni nesměli pomáhat. Na to dozorci přísně dohlíželi. Rozbít palicí takový kámen, nebylo snadné. Palice vážila 10 až 12 kilogramů. Kdo nevěděl, kam do kamene uhodit, marně ji zdvihal…"
Po pádu komunismu se podobným způsobem snažila vydávat svědectví většina bývalých politických vězňů; tedy aspoň těch, kterým na to po přečkaných útrapách ještě zbývaly síly: psali, vyprávěli, chodili na besedy a do škol. Nepřestávali připomínat, jak tenoučká je někdy hranice, jež dělí svobodu od jejího opaku.
Dnes odcházejí i poslední z nich - a s nimi i jejich živá svědectví, jež nás dosud pomáhala chránit před nebezpečným zapomínáním. Teď už je to jen na nás.
Začít můžeme třeba tam, kde nejeden z nich skončil: ve věži smrti. Už dávno se měla stát památníkem a muzeem, které by připomínalo Šlezingera, Šedivého a stovky dalších, jimž se stala hrůznou životní křižovatkou.
