Až se jednou budou psát dějiny těch nejmizernějších reakcí na ruskou dezinformační kampaň, kauza Koněv 2019 se jistě dočká obsáhlé kapitoly.
Připomeňme: všechno odstartovalo jedním poškozením sochy maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, známé Pražanům spíše pod kódovým označením Prodavač květin. Po nejrůznějších bizarních peripetiích jsme nyní přesně tam, kde si nás přálo ruské ministerstvo zahraničí mít - vydalo prohlášení, že vedeme válku proti symbolu vítězství nad fašismem. Co na tom, že vandalům ani českým lokálním politikům o nic takového nešlo a nejde.
Stálo by teď za to, vidět alespoň na chvilku do hlav kremelským stratégům. Co se v nich asi odehrává, když pozorují, jak se Češi jsou schopni sami mezi sebou rozhádat do krve kvůli jednomu epizodnímu vandalismu.
Je skoro až neuvěřitelné, že dvacet let po příchodu Vladimira Putina k moci - a zhruba deset let po nástupu jeho imperiální politiky - je Česko stále tak zoufale neschopné zvládat i ty nejmenší ruské provokace.
Kopete do mrtvol!
Aktivistický historik Timothy Snyder ve své knize Cesta k nesvobodě popisuje jednu ze základních propagandistických technik Kremlu jako schizofašismus - situaci, v níž skuteční fašisté za ně označují své oponenty. Pokud se vám totiž jakýkoli spor podaří popsat jako projev neúcty k sovětským vojákům, kteří zahynuli při osvobozování východní Evropy od nacistického jha, prakticky jej už nemůžete prohrát.
Extrémním příkladem je situace na Ukrajině, kde ruská propaganda dokáže využít téměř všeho. Od historických filmů až po Photoshop, s jehož pomocí domalovává hákové kříže na uniformy i těla ukrajinských vojáků. Členům NATO už by ale přece tato taktika měla být povědomá. Třeba z Estonska, kde ji Rusové úspěšně použili v roce 2007. Když se tehdy Estonci rozhodli přemístit sochu sovětského vojáka z centra metropole na místní hřbitov, podařilo se Kremlu vyvolat v pobaltské republice obří nepokoje.
Celá pomníková akce v pražském Bubenči je proto nepochopitelným amatérismem. A všichni její účastníci by si zasloužili alianční školení, jak nedávat Rusku záminku k vyvolávání jeho oblíbených fantomů a aktivizaci kremelské páté kolony.
Pozdrav ze Zákolan
Koněvova socha nebyla poškozena poprvé. A tentokrát to rozhodně nemělo mít velké následky. Praha 6 pomník osadila už minulý rok vysvětlující tabulkou, což vypadalo jako rozumný kompromis mezi zachováním historické paměti a současně vysvětlením imperiální nadvlády SSSR nad východní Evropou v druhé polovině 20. století.
Ale Praha 6 se nepochopitelně rozhodla politý pomník neočistit. Směšná akce s lešením a plachtou pak byla přímo výzvou proruským aktivistům, aby si přišli užít svých 15 vteřin slávy. Tak se i stalo a Rusko dostalo příležitost postupovat až příliš snadno podle osvědčené taktiky: jakýsi nevýznamný politik v jejím rámci řekne, že to všechno udělali fašisti a že asi vzpomínají s láskou na Hitlera. Kremelská pátá kolona (což je v našich poměrech momentálně bohužel i Hrad) se přidá a následuje přehlídka vyděšených reakcí: od úvah o vyhoštění velvyslance až po vyhoštění sochy na sovětskou ambasádu, aby Moskva dostala ještě větší palebnou sílu.
Kreml je samozřejmě nadšen, protože u části české veřejnosti snadno získal podporu - pro spoustu především starších lidí je první spojenecký velitel, který se ukázal po nacistické nadvládě v Praze, prostě symbolem osvobození. A není vůbec těžké to pochopit. Nic na tom nezmění ani maršálovo pozdější angažmá při vpádech sovětských vojsk do satelitních zemí, k nimž jsme svého času patřili.
Obzvlášť bizarně pak v českých reáliích působí odpor proti Prodavači květin, když si na něj nikdo 30 let předtím nevzpomněl a ještě dlouho po roce 1989 stále fungoval jako symbol spojeneckého osvobození Československa. Snad ještě pikantnější pak je, že zrovna tuto sochu chceme co nejrychleji expedovat ideálně Putinovi do obýváku, ale taková Koněvova ulice, ke které se denně na poště hlásí tisíce lidí, nám nevadí. A už úplně na hlavu je, že vadí významný spojenecký velitel, ale tuzemským stalinistickým vrahům v klidu necháváme jejich pomníky v nadživotní velikosti (zdravíme Tondu Zápotockého do Zákolan).
Ne, takhle slabého soupeře, který je schopen v okamžiku zemřít z vyděšení, si snad ani sám Putin nepřeje.
Stud v Užhorodu
Porovnejme hrdinnou rétorickou bitvu plnou lešenářských trubek a červené barvy s tím, co opravdu Česko proti novému ruskému imperialismu reálně dělá.
V roce 2009 se v Praze slavně zakládalo Východní partnerství. Česko bylo odhodláno spolu s Poláky tlačit unii k co nejaktivnější politice vůči východním postsovětským státům. Celkem brzo jsme se na to úplně vykašlali a východní politiku si dnes diriguje Polsko samo.
Čeští politici se neustále baví o dvou procentech HDP na obranu, ale aby pomoc byla směrována především do podpory baltských států a kooperace s Rumunskem a Bulharskem, je naprosto mimo debatu.
Kolik výřečných projevů čeští politici pronesli na podporu bojující Ukrajiny? Hodně. Ale pokud je zjevný západní konsenzus, že Ukrajincům se ve velkém nebudou dodávat zbraně, pak víc než slova váží pomoc kulturní a především hospodářská. Zvlášť jasné by to mělo být v Praze, protože kus Ukrajiny byl v první půlce 20. století součástí Československa. K našemu klíčovému východnímu spojenci ale český premiér nezavítal už deset let (nedobrovolný výlet Andreje Babiše jr. na anektovaný Krym teď nepočítejme).
Když se autor těchto řádek minulý rok přijel sto let po založení republiky poklonit soše T. G. Masaryka v Užhorodu, narazil na mnoho připomínek společného prvorepublikového státu. Aktuální česká přítomnost ale nebyla patrná vůbec nikde. Zbýval jen stud. I ta slibovaná dálnice Jana Antonína Bati z Chebu do Chustu je stále jen sněním.
Podobné je to s Běloruskem - člověk se také stydí, když mu opozičníci v Minsku vyprávějí, co všechno pro ně Polsko či baltské státy dělají. Praha dnes skoro nic. Přitom o osud autoritativního Běloruska se nyní vede taková malá studená válka mezi Západem a Ruskem.
Neumíme ani udělit těch pár azylů ruským opozičníkům a pár tisíc studentských víz spojeneckým zemím.
Naopak umíme prodávat strategické firmy do ruských rukou (třeba Jaderné strojírenství Škoda, které se už těší na dostavbu Dukovan, jedno s kým) a nechávat volné pole působnosti hradním šíbrům, kteří u nás zjevně plní roli prodloužené ruky ruských zájmů.
Omamná vůně bronzových šeříků
V takové situaci teď heroicky bojujeme o Koněva, že on sám by to u Moskvy nezvládl lépe. O sochu, kterou by sebevědomý demokratický unijní stát s nejlepším bezpečnostním zajištěním ve své historii mohl bez jakýchkoliv problémů brát dál jako symbol osvobození Československa a neobjednával by si u Kremlu zbytečně snadnou dezinformační kampaň, která dál štěpí už tak mohutně rozeštvanou českou společnost.
Ale my jsme řekli ne. Místo opravdu efektivní politiky vůči Kremlu dál jen omamně čicháme k bronzovým šeříkům Prodavače květin. A děláme v zápasu s Moskvou jednu nevynucenou chybu za druhou.
