Joe Biden načal druhý rok svého pobytu v úřadě a jeho Demokratickou stranu během něj v listopadu s největší pravděpodobností čeká porážka ve volbách do Kongresu. V americké politice je bezmála železným pravidlem, že v prvních volbách po nástupu nového prezidenta vládnoucí strana ztrácí křesla.
Stalo se to všem řádně zvoleným prezidentům od druhé světové války, s výjimkou George W. Bushe, jehož republikáni v kongresových volbách 2002 ovšem těžili z bezprecedentní podpory americké veřejnosti, v té době ještě semknuté za vedením země po teroristických útocích z 11. září 2001.
Letos ale nejspíše půjde jen o to, jak moc Bidenovi demokraté prohrají. Zda přijdou pouze o pár mandátů, nebo rovnou ztratí většinu v dolní Sněmovně reprezentantů, případně také Senát. A pokud se podíváme na osudy dvou předchozích demokratických prezidentů, bude to pro Bidena pravděpodobně do třetice všeho špatného.
Clinton a Obama na horské dráze
Bill Clinton - vítěz z roku 1992 - v kongresových volbách 1994 přišel o 54 demokratických křesel a sněmovnu tehdy poprvé po čtyřiceti letech ovládli republikáni. V listopadu 2010, dva roky po zvolení Baracka Obamy, demokraté utrpěli - jak sám Obama následně řekl - "výprask". Ztratili 63 mandátů a také je to stálo sněmovnu. Republikánům při tom letos k získání většiny stačí, když na svoji stranu překlopí pouhých pět křesel.
Překvapení nelze úplně vyloučit, je možné, že Nejvyšší soud USA letos v létě zruší svůj precedent z roku 1973, kterým tehdy povolil interrupce. A podle některých liberálních komentátorů by to pak mohlo zvednout protestní vlnu schopnou přetlačit republikány u uren. Je to ovšem jen vzletná spekulace, kdo se drží při zemi, nemůže si nevšimnout, že Bidenova strana směřuje k porážce.
Chce-li ještě něco velkého prosadit, zbývá jí na to pouhých devět měsíců, protože pak už spadne republikánská závora, přes niž žádné podstatné zákony neprojdou. I když - jak doufají demokraté - historie přece jen jiskru naděje dává.
Oba jejich předchozí prezidenti - Clinton i Obama - se totiž ze ztráty Kongresu oklepali, po sestupné spirále zase nabrali výšku a nakonec dokázali uhájit Bílý dům na obě funkční období, tedy celých osm let. Proč by tuhle zatáčku nemohl vybrat i Biden, ptají se?
"Bidenovým osudem nemusí být prohra v prezidentských volbách 2024," uvažuje například Bill Galston, někdejší poradce Billa Clintona. Současný prezident by ovšem podle jeho slov nutně musel dokázat jednu věc. "Pan Biden musí přesvědčit Američany, že je tím, kým mysleli, že je, když ho volili," napsal v komentáři pro deník Wall Street Journal.
Revoluce je, když…
Zní to jednoduše, proč by Biden neměl být sám sebou? Jenže Galston dobře ví, že to může být složitější než Rubikova kostka. Míří na to, že Biden se v kampani vydával za autentického středového kandidáta, ale jeho agenda a celkový prezidentský projev se od samého příchodu do Bílého domu posouvají výrazně doleva.
"Američané nechtějí revoluci, chtějí výsledky," odmítal Biden v demokratických primárkách progresivistické požadavky svých nejvážnějších demokratických soupeřů, senátora Bernieho Sanderse a senátorky Elizabeth Warrenové. Jako prezident si pak ale některé jejich návrhy přivlastnil, najednou se bezmála pokouší o soudobou verzi Nového údělu, jímž se pustil do transformace země F. D. Roosevelt.
Biden se snaží o revoluci, kterou před tím nejen sám kritizoval, ale především o ni nestáli Američané. Už to bylo mnohokráte řečeno, ale zopakujme to: v prezidentské volbě 2020 byl pro rozhodující část voličů hlasem "proti Trumpovi", do úřadu jej nevyslali proto, že by natěšeně souhlasili s demokratickým politickým programem, a už vůbec nemají zájem o krajně levicovou agendu.
Což dali předloni najevo i v souběžných volbách do Kongresu, v nichž demokraté pohořeli a jen tak tak už tehdy nepřišli o většinu. Pravidlem přitom naopak bývá, že vítězný prezident v těchto paralelních volbách táhne k úspěchu i svou stranu. Tentokrát to tak nebylo, voliči demokratům jasně vzkázali: máte prezidenta, ale žádné radikální vylomeniny nechceme a budeme to hlídat.
Je nepravděpodobné, že by to tak zkušený politik, jako je Biden, nevnímal, neviděl. Spíše to vidět nechtěl. Věřil, že voliči jeho změnu politické identity přijmou, pochopí. Byl to ale fatálně špatný úsudek. Američané to nevzali, a navíc si teď nejsou jistí, který z těch dvou Bidenů je vlastně ten pravý.
Kde mají demokraté těžiště?
Clinton a především Obama byli v tomto ohledu zdaleka čitelnější, u druhého z nich to máme v čerstvé paměti. V demokratických primárkách 2008 byl šestačtyřicetiletý Obama v souboji s Hillary Clintonovou outsiderem. Hillary byla synonymem zkušenosti. Jenže demokraté tehdy už chtěli něco jiného. Zní to jako klišé, ale ano - chtěli změnu.
Obama byl kandidátem nastupujícího demokratického mainstreamu. Strana sice nebyla jednotná, ale ve volbách se za ním semkla. A on pak ze svého předvolebního programu udělal i ten prezidentský. Řečeno s výše citovaným Billem Galstonem, Američané se mohli stále přesvědčovat, že je tím, kým si mysleli, že je.
S Bidenem se to má bezmála naopak. Demokratické primárky vyhrál jako zástupce establishmentu proti "pokroku". Ale už jen to, jak těsný souboj svedl (nechybělo mnoho a demokratickým kandidátem byl Bernie Sanders), ukázalo, že progresivní křídlo strany - tedy i voliči za ním - je velmi silné.
Tak silné, že není jisté, kde vlastně dnes spočívá politické těžiště Demokratické strany. A tak silné, že Biden jako prezident musel adoptovat mnohé progresivní cíle. Voliči s tím mají problém a ptají se: Který z těch dvou Bidenů je autentický? Co osobně prosazuje, za čím si pevně stojí? Protože strávil ve vysoké politice (v Senátu a v úřadě viceprezidenta) více než čtyřicet let, znějí ty otázky vlastně až absurdně. Ale zároveň jsou k Bidenově smůle namístě, opravdu se zdá vykazovat dvojí identitu.
Do třetice všeho dobrého? Asi ne
Po nástupu do Bílého domu se mu podařilo prosadit velký stimulační balík a investice do infrastruktury - to jsou nezpochybnitelné úspěchy. Stejně jako fakt, že v prvních měsících dokázal výrazně urychlit očkování proti covidu. Jenže tyto zisky veřejnost přehlíží, zato prezidentovi a jeho týmu má za zlé i věci, jejichž příčiny jsou objektivně složitější a jež nelze přičíst k tíži jen a jen Bílému domu - například inflaci.
Je v tom samozřejmě z velké části přirozená nespravedlnost politiky, v níž vláda vždy může za všechno a stává se hromosvodem společenské únavy i frustrace. Avšak za Bidenovým propadem je ještě něco jiného.
Jeho podpora při nástupu do Bílého domu nebyla nijak závratná, ale činila slušných 56 procent. Byla tedy o 5 procent vyšší, než byl jeho volební výsledek. Značila dobrou vůli americké veřejnosti nechat prezidenta vládnout. Teď už ji má ale jen menšina - 41 procent -, což je (s výjimkou Donalda Trumpa) nejhorší průběžné prezidentské hodnocení od 2. světové války.
"To je chvíle, kdy potřebujeme silné, pevné, stabilní vedení," avizoval Joe Biden v kampani, co nabízí voličům v kontrastu s "nevyzpytatelným, nevyrovnaným" Trumpem. Trumpa měli Američané dost, a proto Biden vyhrál. Jenže zatímco Trump hrál nesnesitelnou šmíru nejsilnějšího prezidenta v dějinách vesmíru, Biden fatálně selhává také, i když úplně jinak.
Jedno klišé už jsme si v tomto textu dovolili, vydržme ještě jedno. Biden nejen nepůsobí jako lídr, on jím není. A to Američané neodpouštějí. Je to možná až podprahové, ale je to důvod, proč na otázku, jak hodnotíte prezidenta, zavrtí nerozhodně hlavou a pak ukážou palcem dolů.
Demokraté se mohou utěšovat, že když to zvládli Clinton a Obama, mohl by to do třetice dát i Biden. Jenže si lze dost těžko představit, jak by tuhle prudkou sestupnou trajektorii mohl vybrat někdo, kdo ani nedrží pevně volant, kdo neřídí. Biden místo toho směřuje k tomu, stát se prezidentem jednoho období.
