Nejdříve vyřiďme zářez do rubriky novinářských omylů. Před dvěma týdny autor na tomto místě kritizoval Joea Bidena, že z čistě vnitropolitických důvodů udržuje zákaz cestování Evropanů do USA. A že se tato nesmyslná stopka může protáhnout až do amerických kongresových voleb na podzim 2022.
Jen několik málo dní po této chmurné předpovědi ovšem Spojené státy oznámily, že od listopadu tuto restrikci ruší - pro plně očkované se Amerika znovu otevírá. Evropané mohou začít plánovat Den díkůvzdání se známými nebo vánoční nákupy v amerických městech. Občas je i omyl skvělou zprávou.
Pokud jde ovšem o dění posledních dní, sledujeme na washingtonském Kapitolu drama, a to hned dvojí. Jedno spíš jen tak naoko - jak se v americké politice říká, „kabuki divadlo“. Politici se prostě stylizují do životně důležitých rolí, ale výsledek jejich "urputného" zápolení je už předem znám. Jde samozřejmě o rozpočet, takže o peníze. A stejně jako už víckrát v minulosti to sice opticky vypadá na katastrofu, ale nic temného se nakonec nestane, Amerika se do finančních ruin nezhroutí.
Druhé drama je naopak opravdu napínavé a nepředstírané. Nejde v něm o nic menšího než o budoucí podobu amerického ekonomicko-sociálního modelu. Střet se vede o to, zda ještě nějaký čas zůstane specificky svůj, nebo se začne více podobat zaopatřovacímu státu evropského typu.
Katastrofa, která nebude
Ve zmíněném kabuki divadle jde o následující: pokud by Kongres nepovolil americké vládě, aby si na krytí svých závazků vypůjčila více peněz, než kolik činí současný dluhový limit, upadly by Spojené státy do platební neschopnosti. Podle americké ministryně financí Janet Yellenové přitom dojdou úřadům peníze už v polovině října a bez navýšení státního dluhu by přišly „katastrofální ekonomické dopady“.
Nebylo by na výplaty důchodů, na platby pro válečné veterány, na platy pro federální zaměstnance a příslušníky vojenských sil. Držitelům amerických vládních dluhopisů by se podlomila kolena, stejně jako ekonomice USA. Podle analýzy společnosti Moody's Analytics by přišla o šest milionů pracovních míst, nezaměstnanost by vyskočila na devět procent, americké domácnosti by dohromady přišly o majetek v hodnotě 15 bilionů dolarů.
Zní to strašně, ale právě proto se to s největší pravděpodobností nestane. Kongres začal hlídat výši amerického státního dluhu za první světové války, aby měl kontrolu nad mimořádnými výdaji. Následně se z toho stal prakticky standardní nástroj, podle analytické kanceláře Congressional Budget Office byl už strop zvednut 98krát.
Relativně novou komplikací je, že v posledních dvaceti letech se z toho stal nástroj politického souboje mezi demokraty a republikány. Americký státní dluh setrvale roste - a to za republikánských i demokratických prezidentů. Vezmeme-li si jen poslední tři: George W. Bush jej zvýšil o 5,6 bilionu dolarů (tedy o více než 100 procent), Barack Obama o 8,6 bilionu (dalších 74 procent) a Donald Trump přihodil 6,7 bilionu (ještě 33 procent).
Jinými slovy: zadlužují se demokraté i republikáni, nyní se "vládní sekyra" blíží k povolené hranici 25 bilionu dolarů. Kongres musí strop zvýšit (nebo limit přechodně zrušit) a zopakujme, s největší pravděpodobností se tak stane, jako bezmála už stokrát předtím. Jenže demokraté a republikáni si navzájem tuto povinnou proceduru, když se jim to politicky šikne, rádi komplikují.
Ještě jako senátor odmítl v roce 2006 Joe Biden společně se všemi dalšími demokraty žádost George W. Bushe. Americkým voličům tehdy vysvětloval, že nemůže souhlasit s dalším zadlužováním země jen proto, aby měl prezident peníze na svá válečná dobrodružství v Afghánistánu a Iráku.
Teď se karta obrátila, šéf republikánů v Senátu Mitch McConnell před pár dny vyhlásil, že od jeho strany demokraté nedostanou ani hlas. „Pokud chtějí zvyšovat daně, půjčovat si a utrácet historické sumy bez toho, že to můžeme ovlivnit, musejí zvýšit dluhový limit bez naší pomoci,“ nechal se slyšet.
Vše, čím vyniká Amerika…
Pro demokraty je to dost nepříjemná komplikace, ale řešitelná. Podstatnější je to, nač mířila McConnelova kritická slova o "historickém utrácení". Protože tady už jde o to druhé, skutečné drama. Demokratický program vládních investic ve výši 3,5 bilionu dolarů by v kombinaci s oznámeným zvýšením daní představoval největší rozšíření role federální vlády v ekonomicko-sociální struktuře USA od poloviny 60. let minulého století.
Demokraté chtějí vyšší přídavky na děti, placenou rodičovskou dovolenou, placenou nemocenskou, státní příspěvky na mateřské školy, státní univerzity zadarmo, rozšíření zdravotního pojištění pro seniory. A navrch k tomu výdaje na Bidenovu „zelenou agendu“ v podobě zvýhodnění a pobídek pro producenty čistých energií.
Z evropského pohledu to není žádná velká revoluce, jenže jsme ve Spojených státech. V Americe, která „mezi vyspělými světovými ekonomikami“, jak upozorňuje novinář Grep Ip, ekonomický analytik deníku Wall Street Journal, „vyniká v mnohých ukazatelích vládní podpory“. Například na rodiny s dětmi dnes USA přímo vynakládají necelé procento svého HDP, což je nejméně ze všech 38 členských zemí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD).
Spojené státy jsou také jedinou zemí tohoto klubu, kde vláda nehradí rodičovskou dovolenou, členský medián jinak činí 16 týdnů. Až do nedávného přechodného opatření kvůli covidu-19 byly USA společně s Jižní Koreou také jedinými, kdo nevyplácel nemocenskou. Veřejné výdaje na americké dítě předškolního věku činí 2600 dolarů, což je zhruba na polovině průměru OECD. Vyšší vzdělání je v Americe poměrně drahé, jeden rok bakalářského programu na státní univerzitě přijde studenta v průměru na 8800 dolarů, nejvíce po Velké Británii.
Demokraté v klinči sami se sebou
To, co nám přijde v Evropě samozřejmé, by v USA představovalo opravdu skokovou změnu. Včetně druhé strany rozpočtové rovnice, protože by kvůli tomu demokraté chtěli zvýšit daňové státní příjmy. Pocítily by je velké korporace (s navrženým zdvihem z 21 na 26,5 procenta) a nejbohatší Američané.
Podle analýzy Centra pro daňovou politiku (Tax Policy Center), kterou ve svém textu cituje již zmiňovaný Greg Ip, je demokratický návrh postaven tak, že by většinu z nových daní zaplatilo jedno procento nejbohatších Američanů, zatímco 90 procent jejich spoluobčanů by zůstalo na svém nebo by jim berně dokonce mírně poklesly.
Demokraté mají svého prezidenta, v Kongresu drží sice velmi křehkou, ale většinu. Republikáni je mohou trápit, zdržovat, ale nemohou je zastavit. Porazit se demokraté mohou jen sami. Vedou svůj vlastní těžký boj mezi dvěma pohledy na současnost a především budoucnost Spojených států.
Progresivní křídlo, na jehož pozice přestoupil i původně středový prezident Biden, je přesvědčeno, že jejich rázné nakročení k evropskému modelu by Američané ve většině přijali. Když ne teď, v rámci principu větší sociální spravedlnosti, tak zcela pragmaticky. Až k nim začnou proudit státní příspěvky, až si budou moct vzít rodičovskou, až ušetří na školném. A pak už prostě nebude cesty zpět.
Středoví demokraté jsou naopak přesvědčeni, že Amerika na to není připravena. Určitě ne teď, a možná ani nebude nikdy. Bojí se, že strana by za cíle progresivistů hořce zaplatila. Příští rok v kongresových volbách, o dva roky později v prezidentských, možná i dlouhodobější nedůvěrou.
Z evropského břehu je to dobrodružná podívaná. Přímo v Americe je to ovšem drama v pravém slova smyslu. Obsažné, vzrušující, takřka hamletovské. Být, či nebýt trochu více Evropou?
