Vše, co Jan Hamáček dělá, dělá pro blaho českého národa. S českými národními zájmy večer uléhá, ráno s nimi vstává a mezitím se mu o nich ještě zdá. Jen smůla, že z toho nic moc nemáme. I když - trable občas ano.
Moderátorka pořadu Interview ČT24 Světlana Witowská se Hamáčka tuto středu zeptala, zda bylo vhodné, když si právě uprostřed vrbětické kauzy dělal pořádek ve straně. Když na hodinu vyhodil vnitrostranického soka, ministra zahraničí, na jehož místo povolal ministra kultury, který o to ovšem nestál, takže to na sebe Hamáček musel vzít na chvíli sám. A když z toho všeho zkolaboval, udělal šéfem české diplomacie svého náměstka z ministerstva vnitra. Ten sice vystudoval Georgetown University, ale těžko si ho lze představit, jak obvolává ministry zahraničí EU a NATO a dojednává s nimi solidární podporu vůči Rusku.
Who? Kul- ha -nek? Can you spell it, please? žádá zmateně asistentka britského šéfa diplomacie Dominica Raaba, zda bychom mohli vyhláskovat jméno jeho nového českého kolegy. Ozveme se…, bye.
Hamáčkovo čisté svědomí
"Já mám svědomí naprosto čisté, já jsem celou svou kariéru vždycky hájil zájmy České republiky," říkal Hamáček v pořadu Interview. Nejen jeho osobní tragédií, ale neštěstím této země je, že tomu možná opravdu sám věří. Že už vůbec není schopen reflektovat svět kolem a sebe sama v něm.
V roce 2007 jednala tehdejší česká vláda Mirka Topolánka s administrativou George Bushe o plánovaném umístění amerického radaru v Brdech. Nadějný sociálnědemokratický politik Jan Hamáček a tehdejší poslanec za zelené Ondřej Liška se vypravili do Washingtonu, aby se přímo na místě - v administrativě a v Kongresu - informovali, jak se má situace na americké straně.
Autor tohoto textu tehdy působil ve Washingtonu jako zpravodaj, s oběma českými poslanci po jejich jednáních přímo v hlavním městě USA mluvil. A jedno Hamáčkovo vyjádření bylo tak překvapivé, protože upřímné, že si je velmi dobře zapamatoval. "Mně by ten radar nevadil, ale nemohu jít proti Paroubkovi," svěřil se.
Jiří Paroubek byl tehdy šéfem ČSSD, s radarem si vnitropoliticky hrál, zkoušel, která karta pro něj bude výhodnější. Hamáček byl stoupající hvězdičkou strany, a tak také vyčkával a taktizoval, přece by si nezkazil kariérní postup jen proto, že by se nešikovně zprotivil šéfovi. Tak to bylo a tak to zůstalo dodnes, jen na mnohem vyšším "levelu".
Už sám jako předseda ČSSD Jan Hamáček maká, krev cedí, občas i omdlí - ale to vše v úporné snaze zajistit si těch 5 proklatých procent, která by jej a jeho stranické souvěrce v příštích volbách udržela ve sněmovně. Ne pro české zájmy, s těmi je to zcela mimoběžné, nebo se to s nimi i kříží.
Je to zoufalá podívaná. "Na vše, co jsem udělal, jsem hrdý," říká ke kauze Vrbětice. A přitom směrem do zahraničí, vůči našim spojencům, od kterých chtějí solidární podporu, čeští vládní politici zpatlali, co mohli. Stačí si přečíst tento - českým vnitřním prostředím v zásadě neovlivněný, ale zároveň velmi poučený - pohled zvenčí od slovenského poslance a bývalého slovenského velvyslance při NATO Tomáše Valáška.
Ublížená neschopnost
Pod titulkem Trhlina v české diplomacii Valášek věcně vypočítává, co vše bylo z české strany špatně. "Přesně ve chvíli, kdy země (Česko) potřebovala své diplomaty nejvíce, ministerstvo zahraničí bylo dočasně vedeno ministrem vnitra, Janem Hamáčkem, který je zároveň šéfem ČSSD. Není sice bez zkušenosti v zahraniční politice, ale Hamáček měl evidentně na starosti jiné věci," píše Valášek, proč si Česko nedokázalo získat silnější, širší spojeneckou podporu.
Po útoku ruských státních agentů, při kterém zde zemřeli dva lidé, se k českému vyhoštění zpravodajců z ruské ambasády v obdobném solidárním gestu připojilo pět unijních zemí: Estonsko, Litva, Lotyšsko, Slovensko a Rumunsko. Díky za to. Po útoku v Salisbury, při kterém v roce 2018 naštěstí nikdo nezemřel, ale Británii tehdy podpořilo hned osmnáct členů klubu.
Tomáš Valášek ve svém textu upozorňuje, že takový nepoměr jen hraje do ruky teoriím, podle nichž jsme v rámci EU druhořadou zemí, za kterou si nikdo nebude pálit prsty. Ale jak Valášek výstižně dodává na závěr svého popisu diplomatického amatérismu Hámačka a spol., "není moudré hledat konspiraci tam, kde na vině je ve skutečnosti neschopnost".
Česko má diplomaty, jenže postrádá zahraniční politiku. Má jen svoji vnitropolitickou řež, Hamáčkovy stranické půtky, Babišovy střety zájmů… a pak Miloše Zemana. Který jediný ve vztahu k cizině ví, co a proč dělá. Z důvodů, jež se možná za desítky let najdou v archivech zpravodajců, sedí Zeman na lopatě Vladimira Putina. Nebudeš-li hodný, Miloši, tak tě do té pece šoupnu.
Spojenci na tenkém českém ledě
Podle jedné z teorií, které kolují zákulisím, českou stranu ke zveřejnění kauzy Vrbětice prý donutili Američané. Jenže to vůbec nehraje. V týdnu před tím, než v sobotu večer Andrej Babiš a Jan Hamáček kvůli Vrběticím v panice svolali tiskovku, si tým Joea Bidena právě uklidil svůj ruský stůl. Vypověděl deset Rusů z ambasády ve Washingtonu, uvalil na Kreml nové sankce, ale zároveň oznámil, že Biden Putina vyzval k osobnímu jednání.
Nová eskalace kvůli Vrběticím v tu chvíli byla naopak proti aktuálním americkým zájmům. Bílý dům už v té chvíli potřeboval vztahy s Moskvou nechat ležet v klidu. A podle velmi dobře informovaného zdroje z české diplomacie, který autor tohoto textu dlouhodobě zná a který byl vždy naprosto důvěryhodný, to bylo naopak tak, že český premiér a jeho okolí se uprostřed inkriminovaného víkendu narychlo snažili spojit s americkým ministrem zahraničí Antonym Blinkenem, aby ho informovali, že Praha musí s Vrběticemi ven.
Today, @StateDept summoned the Russian Chargé d'Affaires to express concern over the destabilizing actions Russia continues to carry out across the Euro-Atlantic area, including on Alliance territory, and demonstrate our full support for the Czech Republic.
— DoS Europe and Eurasia (@StateEUR) April 23, 2021
Američané reagovali s týdenním zpožděním, ale pak poměrně výrazně. Ve Washingtonu si na ministerstvo zahraničí povolali ruského chargé d´Affaires (ruský velvyslanec je toho času zpět v Moskvě) a minulý víkend Antony Blinken v telefonátu s Andrejem Babišem zdůraznil solidaritu Spojených států v boji proti "podvratným a smrtícím akcím Ruska na české půdě".
Nemohla, neměla být americká reakce ještě silnější? Aby ten telefonát nepřišel až po dvou týdnech? A ještě účinnějším projevem podpory by bylo, kdyby se ministr Blinken v minulých dnech na své aktuální cestě po Evropě, během níž navštívil Londýn a Kyjev, stavil v Praze. A kdyby odsud po boku s českým premiérem vyslal silnou zprávu Moskvě.
Jenže realita je taková, že to už by Česko dostalo více, než co si zaslouží, co je schopno si dojednat, za co může vůči spojencům ve svých zahraničněpolitických postojích vůbec ručit. Zadat si se současnou českou vládou totiž vyžaduje docela odvahu, pro spojence je to výprava na tenký led.
Ne proto, že by pochybovali o tom, co se stalo ve Vrběticích. Ale že si nemohou být jisti, zda je samo Česko následně nepodtrhne. Ať už ze zlé, ruské vůle Miloše Zemana. Či z neschopnosti a bázlivosti všech ostatních Hradu aktivně oponovat.
