Nepříjemné předvánoční téma - uprchlíci. Stále se vrací. A bude se vracet. V Česku jich máme málo. Azyl u nás v letech 1993 až 2012 získalo jen 2547 lidí. Ani neazylových imigrantů není moc. V době shánění dárků nelze nepomyslet na lidi, kteří o Vánocích neprožijí „čas radosti, veselosti“, ale boj o život. Protože takhle natvrdo to je, aniž si to připouštíme.
Loni ve světě před násilím a nouzí uprchlo víc než 50 milionů lidí. Tak vysoký počet utečenců se vyskytl poprvé od druhé světové války, jak zdůraznil Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). My víme o uprchlické vlně ze Sýrie sužované občanskou válkou, protože naše vláda odmítla syrské uprchlíky přijímat. Z té země uteklo přes tři miliony lidí.
Západní státy běžně, samozřejmě uprchlíky a imigranty přijímají. Mají to jakoby „v popisu práce“, patří to do jejich pojetí demokracie, svobody, otevřenosti, zájmu o svět. V Německu v roce 2008 žádalo o azyl 28 tisíc lidí, letos jich má být až 190 tisíc. Švédsko, jež je druhou nejžádanější destinací, přijímá 80 tisíc imigrantů ročně. Švýcaři letos v referendu odmítli snížit počet přistěhovalců na 0,2 procenta populace, tedy zhruba na šestnáct tisíc lidí ročně. Každý rok k nim přichází až sto tisíc imigrantů a přibližně čtvrtinu pracovní síly tam tvoří cizinci.
Cizinci, imigranti i azylanti jsou ve většině zemí EU „normální“. U nás s nimi máme problém. Když řeknete, že by Česko mělo nabídnout místa pro prchající Syřany, nenechávat starost jen na Německu, Švédsku, Itálii, Francii a dalších státech, začnou vás lidé na internetu napadat. „Vem si je domů, když jsi tak chytrej!“ – Něco na tom je, stát pro azylanty místa záměrně nevytváří, nemá.
Další facebookový argument proti pomoci naprosto zoufalým lidem: „Žijeme v demokracii, ne? A devadesát procent lidí u nás uprchlíky nechce. Tak co tu jako řešíte?“ Hlas lidu, hlas boží. Zdá se pak celkem nedůležité, že mezi syrskými utečenci nacházíme obrovské množství dětí. V Libanonu jich UNHCR napočítal celou polovinu a jen pětina z nich chodí do školy.
Odmítat utečence je cynické
Začínají se však ozývat i hlasy k uprchlíkům vstřícné. Na Facebooku vznikla komunita Česko vítá uprchlíky, která rychle získala přes 1300 účastníků. Vůči uprchlíkům jsou vstřícné či vstřícnější i církve. Viz petici Křesťané za přijetí syrských uprchlíků, v níž mimo jiné stojí, že „odmítnutí přijmout několik stovek uprchlíků na českém území s poukazem na nepřipravenost České republiky je nesmyslné, alibistické a cynické“.
Petice dodává: „Povážlivé je také vytváření atmosféry strachu z nezvladatelného přílivu migrantů, ke kterému se uchylují někteří představitelé médií i vlády. Reálná čísla ukazují, že celkové počty migrantů, kteří v posledních letech přicházejí na naše území, jsou naprosto mizivé. Neztotožňujeme se s postojem části české veřejnosti, která vnímá uprchlíky především jako hrozbu.“
Budou chtít politici kvůli utečencům riskovat nevůli obyvatel? Za politiky si dosaďme Andreje Babiše, Bohuslava Sobotku, Miloše Zemana, Vojtěcha Filipa, Miroslava Kalouska, Adrianu Krnáčovou, Jana Mládka a další. Kolik z nich do toho půjde?
Potíž je dvojí. První: česká imigrační politika. Je po léta politiky budována jako „anti-imigrační“ či obranná. Nejde jen o imigrační zákony. Jde o to, že tuzemce nikdo nevede k zájmu o imigranty, ke starosti o ty nejubožejší ve světě. Přitom přijímat imigranty může být výhodné i pro nás. Ekonom Jan Švejnar říká: „My stále nemáme dostatečně dobrou všeobecnou a specifickou strategii, jak doplňovat stárnoucí obyvatelstvo dynamickým obyvatelstvem s dostatečnými znalostmi a lidským kapitálem.“
Teolog Tomáš Halík připomíná, že lidé dnes zhusta nemigrují za lepšími ekonomickými podmínkami. Prchají, aby si zachránili život. „Myslím, že je morální povinností Evropy se těmto lidem otevřít. Samozřejmě to přináší svá rizika ekonomická i bezpečnostní.“ Podle Halíka se dá k přistěhovalectví „přistupovat konstruktivně, nebo emotivně a rozvíjet vášně proti imigrantům“. Z emotivního přístupu však vyrůstá extremismus a ten vede k rozkladu Evropské unie.
Morální apel je jedna věc, ochota přijímat druhá a připravenost poskytnout pomoc třetí. České úřady nejsou na imigrační příliv vůbec připraveny. Celá léta byla česká imigrační politika stavěna opačně, jako co nejužší hrdlo, které do země propustí minimum lidí. Ani k legálním pracovním imigrantům z Bulharska, Rumunska či podobných zemí se nechováme vstřícně.
Změní se to? Budou chtít politici kvůli utečencům riskovat nevůli, nenávist obyvatel? Za politiky si dosaďme Andreje Babiše, Bohuslava Sobotku, Miloše Zemana, Vojtěcha Filipa, Miroslava Kalouska, Adrianu Krnáčovou, Jana Mládka a další. Kolik z nich do toho půjde?
Zatím to tedy zůstává na občanských iniciativách. Nebo přesněji na nás. Přitom je dnes jasné, že imigrace úzce souvisí s budoucností Česka. A je jasné, že nakonec, i když nechtě, budeme muset utečence přijímat. Budeme muset přestat dělat hluché, slepé a chudé. Jinak nemáme v Evropské unii co dělat.
