Poslanci v úterý večer anulovali svůj nápad, že by se na vybraných místech dálnic smělo jezdit rychlostí 150 kilometrů v hodině. V záchvatu zdravého rozumu hlasovali poměrem 152 ku 4! A pak že Senát, který jim zákon o pozemních komunikacích i se zpupnou stopadesátkou vrátil, není k ničemu dobrý.
Kdyby Poslanecká sněmovna bývala na zvýšení rychlostí přesto trvala, postavil by se jí prezident Miloš Zeman. A zákon vetoval, jak ohlásil už před několika měsíci. U toho se na chvíli zastavme.
Konkrétní a obecný úhel pohledu jdou proti sobě. Konkrétně: v tomto případě by šlo o špatný zákon, zvyšování povolené rychlosti na 150 kilometrů za hodinu je nebezpečné a zbytečné. Přijetí takového zákona je třeba bránit. Obecně: prezident republiky není Ústavou disponován k tomu, aby rozhodoval, jestli je zákon „dobrý“, nebo „špatný“. Samozřejmě může vyslovit svůj názor, ale jeho ústavní počínání se nemá řídit tím, jestli se mu ten který zákon „líbí“ nebo „nelíbí“.
Prezident není ze své funkce odpovědný, nevyjadřuje kolektivní vůli, tak jako zákonodárný sbor. Proto má být legislativní pojistkou proti špatným zákonům horní komora Parlamentu, a ne prezident. Ten má zasahovat jen v krajních případech, například když se ukáže, že by zákon mohl způsobit chaos, nebo když usoudí, že zákon poruší Ústavu či lidská práva. Ale neměl by zákon vetovat jen proto, že má na věcnou podstatu – jako v tomto případě na povolenou rychlost - jiný názor než parlamentní většina.
Miloš Zeman využívá veto sporadicky, méně než Václav Havel a Václav Klaus. Zato jím - efektivně i efektně - hrozí, a to právě z důvodů, kvůli kterým by prezident vetovat neměl. Tedy prostě proto, že má jiný názor než vláda či Parlament.
Typickým příkladem je zákon o ochraně přírody a krajiny, který se týká Národního parku Šumava. Ministr životního prostředí v Lánech s úlevou vydechne, že prezident zákon „zřejmě nebude vetovat“, a jde o sobotní zprávu dne. To proto, že Miloš Zeman opakuje, že zákon odmítne, pokud rozšíří bezzásahové zóny, neumožní „rozvoj“ Šumavy podle jeho gusta a vůbec mu bude připadat příliš zelený. (Z čeho Zemanovo gusto pramení a jak souvisí s podnikatelskými zájmy jeho důvěrníků, nechme stranou.)
Přitom není důvod, aby měl prezidentův názor na zákon o ochraně přírody a Šumavy takovou váhu. Aby se všichni tetelili, co Zeman udělá a jestli bude vetovat. Zákon nejspíš vznikne po tuhé diskusi v Parlamentu, a jestli se prezidentovi nebude „líbit“, nemá to být důvodem pro veto. To je libovůle. Proč zrovna Šumava, a ne desítky, stovky jiných zákonů?
Zvláštním případem je státní rozpočet, nejdůležitější zákon roku. Zeman před několika dny ubezpečil, že rozpočet podepíše, pokud bude zachován deficit 70 miliard korun a poměr mezi růstem investic, spotřebou domácností a vlády. (Neboli nebude rozpočet vetovat, protože metodu „nepodepisování“, praktikovanou Václavem Klausem, už dřív označil za alibismus.)
Že se o rozpočet zajímá, je rozhodně v pořádku a jeho podpis (pod žádným zákonem) není formalitou. Ale když dopředu vyhlašuje své rozpočtové podmínky, je to jen šikovný manévr na posílení vlivu, nic víc, nic míň. Jenže všichni a na prvním místě vláda se přitom tváří, že to berou vážně a že prezidentovu roli jako jakéhosi spolutvůrce a šéfporadce státního rozpočtu akceptují.
Tady je rozpor s ústavní rolí prezidenta ještě markantnější. Neodpovědný prezident na rozdíl od vlády „neřídí stát“, nemusí se prát se stovkami dílčích praktických faktorů, dělat kompromisy, vyjednávat s politickými kluby, se zájmovými lobby, s odbory a tak dále. Stran rozpočtu má prezident jen dobrou – a hraběcí – radu.
Když vláda, která zodpovědnost nese a musí vyvažovat mnoho zájmů, usoudí, že rozpočet má mít deficit takový a poměr investic a spotřeby má být makový, a obhájí to v Parlamentu, nesmí jí záležet na tom, jestli to prezident vidí jinak. Případně může vyzkoušet, jestli by skutečně rozpočet „absolutisticky“ vrátil, což by pro stát věru nebyla žádná legrace. Myslím, že by to neudělal.
Zprávy o tom, že Zeman něco bude nebo nebude vetovat, jsou zajímavé, ale přeceňují se. Zvykli jsme si na to a to je svým způsobem prezidentovo malé vítězství.
