Je to něco jako národní povinnost. Každý rok v srpnu si Češi i Slováci připomínají sověty organizovanou okupaci v roce 1968 a ta podivná "oslava" národní tragédie má podobný průběh: Objevují se nová svědectví a nová (definitivní) čísla o počtu mrtvých; nové příběhy z těch osudových dní, nové zapomenuté fotografie a záběry; v televizi běží filmy s tematikou roku 1968; bezpochyby žádnou jinou národní tragédii neprožíváme tak silně, jako právě osmašedesátý. Ale proč? Víme vůbec, co nám ti "Rusáci" tehdy vzali? Byli bychom svobodným a prosperujícím demokratickým státem, kdyby "nepřijeli"? Odpověď je možná krutá, ale zní takto: nejspíš ne, nebyli. Je totiž pravděpodobné, že realita rozdělené Evropy by demokratické změny v tehdejším Československu neumožnila a dopadli bychom třeba jako v Polsku, kde si role okupantů a okupovaných pod dozorem Moskvy rozdělili Poláci sami mezi sebou.
Tak proč máme ten osmašedesátý tak hluboko pod kůží? Protože jsme byli zrazeni státem, který nám dávali za vzor a kterému jsme tehdy (někteří) věřili? Který nás pomohl osvobodit od Hitlera? Pchá! Takových zkušenosti Češi a Slováci mají na rozdávání. Stačí připomenout Mnichov a Francii, která nám předtím pomohla osvobodit se od Habsburků a pak na nás zapomněla.
Nebo snad proto, že okupace odstartovala tupou normalizaci s veškerou tou falší a rezignací sedmdesátých a osmdesátých let? No…, přece padesátá léta byla mnohem horší!
Nebo stojí za to připomínat právě sovětskou okupaci, protože při ní zemřelo tolik lidí? Tak s tím opatrně, protože těch, kteří zahynuli v komunistických lágrech, na popravištích, ve vyšetřovnách StB a u železné opony bez ohledu na okupaci bylo víc!
Nebo je ten srpen 68 výjimečný v tom, že jsme tehdy měli čestné a statečné představitele, kterými jsme věřili? Ehm, ikonická postava Pražského jara, Alexander Dubček, podepsal ostudný "pendrekový zákon", který dovolil perzekuci demonstrantů, už o rok později.
Nebo je osmašedesátý vnímaný tak silně, protože jsme čelili nájezdu cizích vojáků na naše území? A byla to ve střední Evropě tak výjimečná zkušenost, když od konce nacistické okupace uběhlo tehdy jen třiadvacet let?
Nebo jsme snad projevili při obraně země nebývalé hrdinství, odvahu, šikovnost a prozíravost? Nebyli jsme naopak překvapeni a zoufale zaskočeni?
Těžko říct, co si vlastně v tom srpnu každý rok připomínáme, třeba si jen libujeme v té nespravedlnosti. Možná vzpomínáme na konec jednoho velkého snu, protože ten sen, to je paradoxně nejspíš skutečný obraz doby - ten sen neměl pevné kontury, ale znamenal nejvíc. A okupace ho zničila.
Znamenala definitivní konec nadějí, které přišly po letech beznaděje. "Rok vznícených nadějí a ledové sprchy okupace," napsal Petr Pithart o osmašedesátém. Okupace ale přece jen jeden zásadní vzkaz přinesla: znamenala jasné a průzračně čisté poselství všem pochybovačům, co to komunismus je; protože jak napsal Pavel Tigrid v knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu: "Když někam vpadnou cizáci, aby zničili, co lidi v té zemi chtějí, tak je přece věc jasná, ne?"
Okupace byla tedy jasná pro všechny a v celém světě, kam se rozběhly obrazové záběry z ulic československých obcí a měst: ten obrazový doprovod, který umožnila šířit tehdy stále dokonaleji pracující média, to už byl nepřehlédnutelný vzkaz všem: "My jsme tady v té malé zemi sice možná něco jen hledali, ale mysleli jsme to dobře. Vy - velcí - jste nám ani nedali čas na to hledání."
To je vzkaz roku ’68, ale možná zní jen jaksi mimochodem, vedle dalších, nad kterými je dobré přemýšlet: třeba, že ideály a touha (samy o sobě) lepší budoucnosti nezajistí. Že nestačí myslet to dobře a nemít program a zajištění; to je příliš málo. Že je třeba ještě vědět, o koho se mohu opřít a komu naopak věřit nesmím. Kdo je přítel a kdo se jen tak tváří. To jsou poselství roku 1968 a nad nimi bychom měli přemýšlet, až budeme vzpomínat na památku obětí.
Vzhledem k současnému zakotvení země v mezinárodních strukturách nový osmašedesátý nehrozí, ale jako bychom to navzdory těm mrtvým a všem těm obrazům z archivů brali pořád jako samozřejmost. Jak je to možné, když si právě okupaci připomínáme tak silně?
O jednu věc jde totiž stále: o vztah k tomu průzračně čistému poselství, které ukazuje, co je to komunismus a jak to s námi mysleli vládcové v Moskvě: kdo navzdory všem těm opakujícím se obrazům ještě i dnes pochybuje o zločinech, o úmyslech, o mrtvých, raněných, o zničených snech i majetku, o tom, co se v osmašedesátém stalo, ten bezpochyby nemá čisté svědomí. A je dobré se před ním mít na pozoru. A je jedno, jestli mluví rusky, nebo česky.
