Role českých zbrojařů je přitom v iniciativě nezastupitelná a pro českou ekonomiku přínosná - a je s podivem, že byznysmen Babiš to nevidí (když už mu nejde o Ukrajinu jako takovou). Česká muniční iniciativa není z drtivé většiny financována z peněz českých daňových poplatníků, Babiš se tak nemusí ohánět svým "ani korunu na zbraně na Ukrajinu". Munice je pořizována z finančních prostředků darovaných zahraničními partnery. Do realizace iniciativy jsou však zapojeny tisíce českých zaměstnanců a přispívá ke zvyšování výrobních kapacit našeho domácího obranného průmyslu. Zisky firem jsou zdaňovány v Česku a jen za letošek to bude více než 10 miliard korun pro státní rozpočet.
Podívejme se tedy, jak iniciativa funguje. Jde totiž o unikátní systém, který spojuje tři složky. Zaprvé organizační, diplomatickou a právní podporu českých úřadů, které se v tomto případě ukázaly být mnohem flexibilnější než obvykle. Zadruhé globální síť obchodních kontaktů, domácí výrobu a logistické kapacity českého obranného průmyslu - jinými slovy: čeští zbrojaři díky svým kontaktům kupují munici třeba v Asii a ta je přes Českou republiku vyvezena a někdy předtím v Česku i repasována. A zatřetí finanční dary evropských zemí, Kanady a Evropské unie - to jsou ti, kteří to všechno platí.
Díky tomu se již podařilo dodat na Ukrajinu čelící ruské invazi několik milionů kusů velkorážové munice v hodnotě desítek miliard korun. Hodili jsme tak záchranný kruh ukrajinským obráncům doslova v těch nejkritičtějších chvílích, kdy se nám podařilo snížit dělostřeleckou převahu Ruska nad Ukrajinou z původního poměru 10:1 na 2:1. Nikdo jiný tohle nedokázal - ani Evropská unie, ani žádná jiná země. Dokázala to Česká republika!
Andrej Babiš a Karel Havlíček (oba ANO) se však tohoto zlatého vejce (ať už z hlediska zisku, tak prestiže) chtějí zbavit a přehodit ho na Severoatlantickou alianci. Jenže to není jen tak… Aliance takovou činnost nikdy nevykonávala, nemá pro ni odpovídající nástroje a vykonávat ji nechce. Alianční představitelé včetně generálního tajemníka Marka Rutteho opakovaně potvrdili, že muniční iniciativa řízená Českou republikou je efektivní, realizovaná za odpovídající ceny, transparentní (pro země poskytující finanční prostředky) a pro ukrajinskou obranu zásadní.
NATO samozřejmě Ukrajinu podporuje, ale jinak. Alianční koordinační centrum NSATU shromažďuje informace o dodávkách veškerého vojenského materiálu, aby ukrajinská armáda mohla plánovat bojové operace. Koordinuje činnost logistických uzlů, přes které proudí materiální podpora na Ukrajinu, a dozoruje práci nejrůznějších skupin států a dalších iniciativ. Jenže každou z těchto iniciativ a koalic stejně vedou jednotlivé členské země - tak jako je tomu i v případě České republiky a její muniční iniciativy. Další země NATO jsou zase odpovědné za dodávky jiného materiálu, například Německo za protivzdušnou obranu. Mezi spojenci tak vznikla funkční dělba práce, přičemž to ale nikdy není přímo NATO, kdo vojenský materiál pro Ukrajinu pořizuje.
Alianční agentura NSPA nemá k dispozici znalosti, zkušenosti a globální síť kontaktů, kterými disponují české firmy. Na základě rozhodnutí spojeneckých zemí pořizuje pro Ukrajinu pouze "nesmrtící" materiál (výstrojní součástky, zdravotnické vybavení nebo palivo). Při pořizování vojenského materiálu pro členské země NATO musí dodržovat komplikované interní předpisy, takže realizace jednotlivých nákupů často trvá velmi dlouho. Velkou devízou české muniční iniciativy je naopak rychlost - munice se na bojiště dostává během pár měsíců od objednávky, a to při dodržení potřebných licenčních pravidel - to je na zboží tohoto druhu neuvěřitelná rychlost.
Nový alianční program PURL pak nemá s činností, kterou zastřešuje česká muniční iniciativa, nic společného. Jeho prostřednictvím evropské země kupují balíky vojenského materiálu pro Ukrajinu výhradně od USA. Je to důsledek politiky amerického prezidenta Donald Trumpa: "Zbraně Ukrajině ano, ale ne zadarmo!" Samotné NATO tento vojenský materiál nenakupuje - to dělá americká vláda po odsouhlasení zeměmi poskytujícími peníze.
Pokud by se budoucí česká vláda rozhodla muniční iniciativu "předat" někomu jinému, znamenalo by to s největší pravděpodobností její konec. Neexistuje totiž nikdo, komu by se dala předat. A i kdyby se to podařilo, co by to znamenalo pro Českou republiku? Český obranný průmysl by přišel o zakázky, český státní rozpočet by přišel o daňové odvody a Česká republika by ztratila významnou část svého mezinárodního vlivu. Navíc by musela hledat jiné (a zřejmě nákladnější) způsoby, jak podporovat obranu Ukrajiny, protože tak snadno by nás spojenci vyváznout nenechali.
