Málokdy vzbudí nějaké vyjádření o českých dějinách takovou pozornost, jakou vyvolala paní Muriel Blaive; v několika rozhovorech nabídla francouzská historička a poradkyně ředitele českého Ústavu pro studium totalitních režimů svůj pohled na historii.
Především překvapilo její tvrzení, že otevření archivů nepřineslo důkazy o zlém totalitním systému, ale naopak údajně ukázalo, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání.
Možná to vypadá jen jako nešťastné vyjádření, ale kdo si projde její rozhovory či texty, zjistí, že odpovídá jejímu pohledu na dějiny. Pohledu, při němž prosazuje "koncepty, které zpochybňují představu totální kontroly shora", v němž je vše složitější a antikomunismus funguje jako ideologie. A v němž je třeba se zabývat všednodenními problémy obyčejných lidí v Československu (viz například její koncepci, s níž se ucházela o post ředitele ÚSTR a která je na stránkách této instituce).
Každopádně je dobře, že podobný názor je slyšet: už proto, abychom si uvědomili, že zaznívat dnes mohou různá hodnocení minulosti. Ještě před třiceti lety by paní Muriel přišla o možnost publikovat, kdyby tehdy v Československu hájila názory odporující oficiální ideologii. Pokud by v tom pokračovala, nepustili by ji na žádnou vědeckou konferenci do zahraničí (aby nebyla zvána doma, to už by se zařídilo) a byla by vyhozena z odborného ústavu či univerzity. Tak by vypadal "proces vyjednávání" totalitní moci s její maličkostí.
Ale je možné, že by na jistý druh vyjednávání skutečně došlo. Že by ji oslovil nenápadný pán a pozval na kávu. Mezitím by jí podstrčil závazek spolupráce a slíbil, že když podepíše, bude moci psát dál. "Pište, co chcete. Ale to víte, něco za něco…" Totalitní režim vám mohl nabídnout možnost vlastní cesty - ale jen za cenu popření její reálné podstaty. Jako u Jaromíra Nohavici, například.
Je ovšem pravděpodobné, že by si na vyslovování svých názorů dávala dobrý pozor; stejně to totiž dělala většina lidí v Československu a v jiných totalitních zemích. Většina obyvatel totiž sice intuitivně, ale jinak docela přesně věděla, kde jsou mantinely tohoto "vyjednávání".
Paní Muriel má pravdu v tom, že bezpochyby na jistých místech jistá vyjednávání probíhala. Podobně jako ve věznicích mezi vězni a bachaři nebo i v koncentračních táborech mezi dozorci a mukly. Meze toho "dialogu" určovala jen jedna strana - a té zase jiný "dialog", který probíhal mezi představiteli československých a sovětských komunistů. A jednou z těchto mezí bylo sovětské přesvědčení, že československá železná opona je vlastně sovětskou východní hranicí ("nemůžete popřít, že máme jedinou hranici, tu, která je na západě, která nás odděluje od kapitalistického světa," slyšel Dubček v Čierné nad Tisou předtím, než přijely tanky). Ano, můžete samozřejmě vyjednávat, ale to je asi tak vše, co proti tomu můžete dělat, řekli bychom s Cimrmanem.
Paní Muriel Blaive prosazuje studium všednodennosti a "komplexní přístup", prý méně černobílý. V rozhovoru pro server a2larm uvedla: "Když jsem kandidovala na místo ředitelky ÚSTR v roce 2010, jeden z členů komise mi posměvačně řekl: Jak chcete vy s vaším programem naplňovat zákon, který jasně říká, že ústav má dokumentovat kriminální činy bývalého režimu, když se chcete věnovat každodennímu životu a společnosti? Tehdy jsem odpověděla, že to protiřečí liteře zákona jen zdánlivě: pokud chcete studovat odpor, represe nebo iniciativy jako Charta 77, musíte se také zaměřit na to, proč měla Charta tak málo členů, proč byla dlouho tak marginální."
Jenže problém je v tom, že studiem všednodennosti se nezískají odpovědi na základní otázky, které nás trápí: kde se vzalo všechno to zlo, které nás pronásledovalo tolik desetiletí? Problém je totiž komplexnější než komplexní, neboť jak píše americký historik Timothy Snyder: "Dokonalá znalost ukrajinské minulosti ještě neodhalí příčiny hladomoru. Bádání v oboru polských dějin nenabízí zrovna nejlepší způsob jak pochopit, proč za Velkého teroru zahynulo tolik Poláků." Samozřejmě, Československo počítalo své mrtvé, ale nebylo součástí krvavého pásu zemí na východě Evropy, kde nacistický a sovětský režim vyvraždil dohromady kolem čtrnácti milionů lidí. Ale povědomí o předchozích třeba i vzdálených komunistických represích (ať už jakkoli mlhavé) jistě hrálo roli při úvahách o míře spolupráce po celou éru komunistického panství až do jejího konce.
V tom je podstata problému. Jak píše Ferdinand Peroutka: ještě žádný tyran nenapsal na dveře svého domu: "Tady bydlí tyran." Můžete udělat sebelepší terénní i archivní výzkum, můžete zkoumat všední den každého dvacátého Čecha i Slováka, ale tyrana, jeho motivaci a jeho metody tím ještě zmapovat nemusíte. Málokdo se v sedmdesátých a osmdesátých letech osobně setkal s otevřeným násilím. Přesto existovalo; a účinně působilo jako skrytá alternativa každého všedního dne. Včetně vědomí očekávatelné beztrestnosti jeho původců.
Navíc každý zločinec (i ten komunistický) totiž dobře ví, čeho se dopouští, a zametání stop se tak stává součástí jeho zločinů od počátku. Každý zabitý u železné opony měl být pochován tajně (na to existoval předpis) - hrob neměl nikdo nikdy najít, což se v mnoha případech povedlo. V druhé půli komunistické éry se dokonce násilnosti odehrávaly takřka výhradně v místech, kam se normální smrtelník vůbec nedostal: v hraničním pásmu, případně za zdmi věznic a vyšetřoven. Spolu s propagandou a cenzurou tak vlastně vznikla situace, kdy lidé až do roku 1989 mohli těžko mít obraz o zločinném dění kolem.
A tento detailní obraz nám jaksi chybí stále: neboť svědci a pamětníci umírají a na rozdíl od sousedních zemí (především Německa) nemáme památníky, muzea a místa utrpení, která by dokumentovala konkrétní tragédie a připomínala osudy konkrétních lidí. Ukázala jejich tváře, které se totalitní režim pokusil vymazat. Ty jim můžeme vrátit, životy už ne. Ty tváře možná chybí i mladým historikům, kteří píší o nedávné minulosti, a studentům, kteří o ní přemýšlí. Ty tváře bychom měli mít pořád před očima, stejně jako hlasy, dopisy a vzpomínky.
Je to už prakticky jediná cesta, jak zmírnit dopady nespravedlnosti české justice, která nepotrestala většinu komunistických zločinů v Česku, především zcela pominula pachatele "z horních pater systému". Přitom jsme měli příklad ze sousedního Německa, že to jde. A také je namístě podpořit atmosféru, kdy bude odvaha více oceňována; třeba hodně opožděně, ale bude. Protože jinak by ztratila smysl: protože k čemu by byla, když nakonec jasnou dělicí čáru mezi dobrem a zlem stejně nenajdete?
V tomto je možná filozofie Muriel Blaive i svým způsobem nebezpečná. Napsala: "Budoucností je ukázat, že svět se neskládá jen z černé a bílé, ale z různých odstínů šedi, a dokonce i z barev. To teprve bude skutečným překonáním komunismu. Jak mi řekl jeden respondent v Českých Velenicích: 'Mezi dobrem a zlem neexistuje žádná jasná hranice. Proč by měla být? V životě to tak nikdy není.'"
Kniha Muriel Blaive o Českých Velenicích se jmenuje "Hranice probíhají vodním tokem: odrazy historie ve vnímání obyvatel Gmündu a Českých Velenic"; píše v ní o městě přímo vklíněném do bývalé železné opony. Nedaleko odtud se stala jedna z nejkrutějších tragédií: byl tam postřelen pohraničníky místní mladík František Faktor a ponechán bez pomoci umíral v sousedním Rakousku. Protože českoslovenští pohraničníci přitom operovali na cizím území, událost způsobila diplomatickou roztržku mezi oběma zeměmi. V knize paní Blaive se o ní píše okrajově a o Faktorovi mluví jen jedna pamětnice, která ho (jak přiznává) příliš neznala. Říká: "… Já akorát znám, že mu říkali Píšťalka Praporek, no tak ten, toho zastřelili, ale von byl takovej svéráznej, takovej trumbera…"
V době, kdy paní Blaive pátrala mezi pamětníky a knihu připravovala, žila přitom ještě Faktorova maminka. A dodnes žijí jeho sousedé, kteří se s ním velmi dobře znali, a ti překvapivě nabídnou jiný pohled na nešťastného mladíka, který se dnes svému obrazu v knize už nemůže bránit. Autorka dále psala: "Říká se, že František Faktor byl v Rakousku vlastně i noc předtím, než ho zastřelili. Pochopitelně to nelze ověřit…" Každopádně autorka se o to ani nepokusila. Je za tím možná neprofesionalita, možná ale jde opravdu o osobní přístup Muriel Blaive, filozofii, kterou bychom mohli shrnout do věty: "Proč bychom si všední den kazili nějakou cizí smrtí?" Muriel Blaive může s touto filozofií pracovat a může takto i psát. Ale měla by opravdu radit řediteli Ústavu pro studium totalitních režimů?
A teď to, co v knize paní Blaive chybí: třiatřicetiletý František Faktor byl pronásledován pohraničníky za hranicí v Rakousku, byl tam postřelen a nechán bez pomoci. Zasažen byl 30. října 1984, jeho tělo našli Rakušané až 5. listopadu. Zemřel v intervalu mezi těmito daty na kraji lesa… Asi jako srnka postřelená pytlákem.
