Česko se od 90. let změnilo, už jsme nejen zvenčí, ale i uvnitř, jiným státem. Čerstvý příklad: ministerstvo vnitra nedalo povolení k pobytu Grigoriji Paskovi, ruskému investigativnímu novináři, kterého Putinův režim pronásleduje. V 90. letech popsal, jak ruští námořníci házejí jaderný odpad do moře, později byl za to vězněn.
V roce 2001 byl Pasko odsouzen za vlastizradu formou špionáže, Amnesty International ho označila za vězně svědomí a Evropský parlament v roce 2002 přijal rezoluci žádající Paskovo okamžité propuštění. Byl podmínečně propuštěn. Jeho investigativní semináře rušili agenti FSB a prokremelští aktivisté. Svou organizaci Fond 19/29 Pasko zaregistroval v Česku a žádá zde o povolení k pobytu. Počátkem května mu odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra žádost zamítl, prý "nesplňuje podmínku trestní zachovalosti", důvodem zamítnutí je údajně snaha "ochránit veřejný pořádek". Směšné.
Pasko je nepochybně člověk, který by u nás veřejný pořádek nenarušoval a který si zaslouží obdiv a pomoc demokratické země, jež ještě poměrně nedávno žila v totalitním režimu, kde neexistovala svoboda slova. Omyl, podle úřadů si naši pomoc nezaslouží, mohl by nás ohrožovat. (Čím? Že by se Kreml a Putin zlobili?)
Už jsme jiný stát, ochrana lidských práv, na kterou jsme byli po revoluci, "za Havla", citliví, přestala být tématem. Pomoc muži, jehož pronásleduje Putinův nedemokratický režim za to, že zveřejňuje fakta o zločinech Ruska a že učí mladé lidi ta fakta hledat, české úřady prostě neudělí.
Lidé jako Miloš Zeman, Bohuslav Sobotka, Milan Chovanec, Lubomír Zaorálek, Lubomír Metnar a další a další naši lidskoprávní orientaci ukončili, úředníci zjevně dostali noty nevyhovovat, pokud není případ do nebe volající.
Je otázkou, zda by ještě dnes získal azyl ruský disident Vladimír Špitaljov. Ochrana mu byla udělena v březnu 2016, lidskoprávní setrvačnost ještě dojížděla. V roce 2015, na výročí okupace Československa v srpnu 1968, Špitajlov uspořádal akci před českým velvyslanectvím. Přišel s transparentem "Promiňte nám nejen tehdejší události, ale i tu dnešní lhostejnost", polil sovětskou vlajku vodkou a zapálil ji.
Dělal i jiné "protistátní" akce. Azyl u nás získal již po půl roce (rekord, něco nevídaného), pravdu o srpnu 1968 jsme tedy ještě nevygumovali a nepřevzali komunistickou rétoriku o "internacionální pomoci".
S čínskými křesťany české vnitro taky zametlo
Pasko žádnou takovou vazbu na Česko, na niž by byli místní občané citliví, nemá, takže smůla, pomoci se nedočkal. Pracuje proti dnešní velké ruské lži, burcuje Rusy proti Putinovi, to se však u nás nenosí.
Právě lidé jako Pasko nás mají zajímat, máme je podporovat nejen kvůli naší vlastní minulosti, ale taky kvůli naší přítomnosti. Pasko pracuje pro Rusko, ne Putin a jeho mafie. Komu jde o Rusy, o jejich budoucnost, ten musí Paska obdivovat. Kdo pomáhá Putinovi (odmítnutí pomoci investigativci z Ruska je prací pro Putina), ten jde proti zájmům Rusů i českých občanů.
Podobné je to s čínskými křesťany, kteří u nás žádají o azyl. Stát vyhověl jen zlomku, zjevně ve snaze zachovat si aspoň zbyteček tvářičky před EU, zdrcující většinu žadatelek a žadatelů však odmítl, ač jsou ti vyznavači Ježíše Krista nepochybně v Číně pronásledováni a nepadá vůbec v úvahu, aby se tam vrátili. Skončili by jako exemplární případy, slehla by se po nich zem.
Případ české vnitro táhlo, co to šlo, za ministra Chovance nerozhodlo, za ministra Metnara nakonec potupně pobilo čelem před velkým Číňanem Si Ťin-pchingem a Milošem Zemanem.
Vícekrát jsem psal o české migrační politice, jak nepřijatelně se chovají mnozí imigrační úředníci, jak jsou vůči cizincům nepřátelští, odmítaví. Tuto neděli mi známý popsal příběh Izraelce, který chtěl u nás přechodný pobyt a nedali mu ho (a to je Zeman přítelem Izraele). Znám komunitu Jihokorejců, kteří u nás pracují a český imigrační systém považují za děsivý, odpudivý, záměrně cizince ponižující.
Postoj úřadů vůči cizincům je dlouhodobě nepřátelský. (Raději zde ani nezmiňujme vztah současné i předchozí vlády k uprchlíkům ze Sýrie a dalších zemí.) Ani ne třicet let po revoluci žijeme v jiném státu, čím dál méně skutečně, do hloubky (i na úřadech) demokratickém.
Nedat povolení k pobytu Grigoriji Paskovi, člověku, který pro pravdu trpěl a dál za ni v Rusku bojuje, je znamením obratu od zájmu o lidská práva k povrchní lhostejnosti, netečnosti, jež s demokracií, s touhou po svobodě pro sebe i pro druhé (Rusy) nemá nic společného. České vnitro jako by řídil Putin nebo Zeman.
