Doba covidová krom strachu z nemoci, obav o blízké, stresu, napětí ve společnosti a ekonomických krachů přináší i tichá, nenápadná pozitiva. Z lockdownu se dá unikat na procházky. Lidé, dvounožci, se "vracejí na nohy". Zapomenuté chození ve městech, courání, procházení se, poflakování, "flaneurování" se najednou vrací. Když jdete třeba po Praze či jiných městech, potkáváte najednou více pěších, útěkářů ze čtyř stěn. Jak jdou, rozhlížejí se v pomalém, neautomobilovém tempu vlastních kročejů a vnímají okolí, na které v necovidovém shonu - letu prakticky zapomněli.
Na serveru německé televize ORF.at vyšel 6. února text nazvaný "Neznámá role procházek" s podtitulem "Víc než jen chodit". Zevrubně se věnuje procházení se, procházkám v okolí bydliště, ve městě a jejich přínosům. Začíná odkazem na řecké peripatetiky, kteří věřili, že nejlepší ideje přicházejí, když člověk chodí. Aristoteles vodil žáky na procházky a stejně to dělal i italský humanista Francesco Petrarca. Německý spisovatel Peter Handke zase už v roce 1980 psal, že končí "flanieren", procházení se, a je nemožné chodit na procházky, protože se tempo ve velkoměstech zrychlilo. - Zkušenost, kterou dnes dobře známe.
Pohled do českých sídel: jedením z důkazů vytěsňování pěšáků jsou přechody ulic. Každý chodec ví, jak dlouho musí čekat na zelenou a jak kratičký čas je mu organizátory provozu ve městě poskytnut, aby směl přejít či spíše přeběhnout vozovku. Někde na vás dokonce svítí varovné odpočítávání vteřin 9, 8, 7… a vy pádíte, abyste "nezdržovali". Absurdní autovláda.
Text na ORF.at připomíná, že procházky v dobách korony slaví velký návrat, je to jediná sociální aktivita, jež rodinám zůstává, mohou se tak setkávat kupříkladu i milenci. Deník Süddeutsche Zeitung píše, že dnes se lidé vlastně setkávají jenom na procházkách, život se (ve své volnočasové podobě) proměňuje v procházku.
Mluvíme o Německu známém důsledností a metodičností. Již v 80. letech tam byla založena věda o procházkách, "promenadologie", a promenadologové (jmenováni jsou Betram Weisshaar a Martin Schmitz, kteří studovali u Švýcara Luciuse Burckhardta, zakladatele vědy o procházkách, v jehož díle pokračují) usuzují, že procházka dnes kvůli covidu zaujímá úplně jiné místo. Weisshaar se zabývá vývojem měst a nabízí veřejnosti procházky s výkladem. Promenadologie patří do oblasti architektury, plánování města a krajiny.
Chození bylo vytěsněno
Článek popisuje, jak ve městech prudce zesílila mobilita, auto se stalo hromadným prostředkem dopravy a města a vesnice se tomu přizpůsobily, "všude dálnice, nabízely se levné charterové lety, chození bylo vytěsněno, ježdění a létání se stalo důležitějším".
Promenadolog Burckhardt už v 80. letech kritizoval fakt, že mnoho architektů pracuje od stolu, jenomže politici a architekti by měli místo, pro které spřádají plány, vize, dobře znát, aby je mohli přetvářet. A to se děje nejlépe, když se v daném prostoru člověk prochází. "Procházka se stala vědeckou metodou, nástrojem, který svět přibližoval."
V textu ORF.at se čtenář dozví, že nejjemnější obrázek získáme tehdy, chodíme-li pěšky. Naše smyslové orgány dokážou za jednu sekundu vnímat a řadit pouze omezené množství informací a právě při chůzi umí mozek "držet krok s nohama". Čím rychleji se pohybujeme (třeba když jedeme autem), tím jsme ochuzenější o zažitou realitu, tím méně toho stačíme vnímat.
Nedávno jsem se vydal na procházku s přítelem, který se doma, na home officu, stará o devadesátiletého otce a občas potřebuje ony čtyři stěny opustit. Šli jsme do nedalekého kláštera svaté Markéty (Antiochijské) v Praze - Břevnově. (Projektantem a stavitelem tohoto barokního díla byl Kryštof Dientzenhofer, kterému později pomáhal jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer.)
Oba jsme se poblíž narodili a vyrůstali, a tak jsme nejen pozorovali benediktýny opravené stavby a zahrady okolo baziliky, ale taky vzpomínali, jak jsme tam trávili dětství. Nebýt korony, zřejmě bychom tam nezamířili. O víkendu, když jsem se tam vrátil, bylo v klášteře i jeho okolí nezvykle plno. Lidé objevili radost z chůze.
Anthropos metrón kosmos
ORF.at popisuje, co se v době korony jasně ukazuje: velikost a počet městských parků nestačí. Je "důležité, aby pěší měli k dispozici široké chodníky a neparkovala na nich auta". Promenadolog Schmitz kritizuje, že "ulice nejsou kvůli parkujícím autům vůbec vidět a auta jsou čím dál větší a zabírají příliš mnoho prostoru".
V mnoha metropolích však dnes existují nové občanské iniciativy, jež chtějí město učinit přátelštějším pro chodce. Tak třeba Paříž, kde starostka Anne Hidalgová oznámila, že nejznámější bulvár města Champs Eliseés přemění ve "velikou zahradu". Promenadolog Weisshaar tvrdí, že procházky vedou k návratu "člověka jako měřítka všech věcí" (řecky anthropos metrón kosmos).
Jistě, nesouvisí to jenom s omezením pohybu spojeným s covidem, podle Schmitze je tento vývoj ovlivněn i tím, že se dnešní člověk podstatně víc stará o své životní prostředí. Schmitz usuzuje, že se nacházíme na konci "automobilového systému". Zůstává však poměrně skeptický, změna se neodehraje díky pandemii, protože veřejný prostor se musí napřed silně přetvořit. - Ale jak už zmíněno, více západoevropských měst už dnes pěším (a také cyklistům) poskytuje čím dál větší prostor a pozornost.
ORF.at připomíná, že každá naše procházka je unikátní. Mozek při chůzi pendluje od jedné poloviny k druhé, hemisféry se střídavě zapojují. "Tato lehká, opakující se činnost, kterou člověk vůbec nevnímá, je modus, v němž můžeme přijít na překvapivé objevy, protože my prostě jednou už jsme chodící bytosti, a to je něco bytostného (wesentliches), co nás tvoří tím, čím jsme." Jediné, co prý můžeme při procházkách udělat špatně, je, že nejdeme…
Dodejme, že procházka po okolí, kde žijeme, je cosi velmi intimního, dá se přirovnat k sexu s obývaným městem: pronikáme do něj, poznáváme ho, učíme se ho chápat a zároveň se mu i jaksi odevzdáváme. Vidíme, jak se mění, tu k lepšímu, jinde k horšímu. Nemůžeme nevidět, jak město hyzdí auta, jak ho okupují, komandují, jak jim absurdně podléháme. Jak vytlačují člověka jako dvounožce, bytost chodící. A tak choďme a opakujme si: Nejsem bytost jezdící, ale chodící.
