Covid jako by byl v posledních týdnech poodsunut. Klesají čísla nakažených a hospitalizovaných, zároveň se však čeká silná omikron vlna. Koronavirus nás každopádně silně poznamenal a dál poznamenává. Během po sobě jdoucích vln nákazy jsme se měnili, od prvotního velkolepého spojení a šití roušek až po mocné rozdělení, jež trvá a jež jako by nás nejlépe vystihovalo. Jestli něco slyšíme denně, tak větu "jsme rozdělená společnost".
Co nám to dlouhé období nemocí a úmrtí na covid ukázalo? Co nám nejen vzalo, ale taky dalo? Obvykle jsme jako societa charakterizováni jako konzumní (spotřební), hédonistická (k užívání si orientovaná) a materialistická (ke věcem a práci se vztahující). Covid, čekal by jeden, měl touto dlouhodobou orientací otřást, měl by ji vlastně rozbít. Mohli jsme se při něm naučit, že "jde o víc" a že nás konzum, požitky, zábava a věci nezachrání. Nenaučili jsme se to.
Covid uvrhl stát do velkého zadlužení a nezůstalo jen u něj, přidaly se vzhůru letící ceny energií a s nimi skutečnost, že mnoho lidí najednou nemá na topení a ohřev vody. Jenomže nic z toho nás nevede k něčemu společnému, k podobnému semknutí se jako na začátku pandemie, k hlubšímu vnímání celku. Aspoň to tak zatím nevypadá.
Naopak, společnost vypadá mnohem rozdělenější a jaksi dezorientovanější než před pandemií. Naše důvěra ve věci a úspěch, jak ji pěstoval třeba minulý premiér Andrej Babiš, byla otřesena, nejsme úspěšní jako celek a mnoho jednotlivců si o úspěchu může nechat jen zdát. Navíc ti, kteří uspěli ve volbách, teď předstupují před lid a říkají upřímně: nemůžeme lakovat věci na růžovo, bude hůř, připravte se na to.
V minulých letech bylo prakticky všechno zpochybněno. Demokraté svým jednáním zpochybnili demokracii, zpochybněna byla i svoboda. Co to dneska vlastně je? Jaký výklad platí? Zdá se, že převažuje svoboda "já". Existuje vůbec ještě nějaká "moje svoboda pro tebe"? Zpochybněn byl ovšem i populismus, Babiš a Zeman prohráli, byli poraženi mixem starých, zpochybněných demokratů a malou skupinkou nových doleva orientovaných technokratických vyznavačů svobody.
Jaká témata jsou nám předkládána jako ta klíčová? Stále dál samá ekonomická, inženýrská, věcná. Premiér Fiala v novoročním projevu vytkl tři základní dominanty jeho vlády: zadlužení a inflace, "neboli zjednodušeně řečeno drahota", které mohou "zastavit tolik potřebný ekonomický růst", ceny energií a covid, "to jsou tři vážná nebezpečí, kterým bude Česká republika čelit v tomto roce".
Přetrvává klausovský věcný pohled
Znovu je nám nabízen pohled klausovský, ekonomický, který pomíjí jiný fakt, totiž že jsme se jako společnost doslova rozsypali, roztříštili na kvantum malých skupin, které si spolu buď jen nerozumějí, nebo spolu rovnou bojují. Český materialismus vyústil v obří nedůvěru.
Česku chybí nějaký spojující duchovní prvek - či jinak, drsněji, pozitivní duchovní vůdce, někdo, kdo by lidi orientoval jinam než ke spotřebě, blahobytu, soutěži, rozpočtu, korupci, výši platů státních úředníků a podobně.
Chybí někdo, jako byl těsně po revoluci ten poněkud absurdní politik Václav Havel. Namátkou připomenu několik vět z jeho řeči na slavnostním zasedání Evropského parlamentu k 20. výročí pádu železné opony. Pronesl ji v listopadu 2009 v Bruselu. Po dvaceti letech ve svobodě se ptal, co můžeme Evropě nabídnout. Tvrdil, že "po tom, co jsme v době totalitního systému podstoupili, bychom měli - nebo jsme přímo povinni - tuto zkušenost přesvědčivě vysvětlit ostatním a vše, co z ní vyplývá, proměňovat do konkrétních podnětů…" Víme, jak to dopadlo, neděláme to.
Havel popsal, jak důmyslně byli lidé leckdy zapleteni do totalitních sítí, což nás zavazuje ke zvláštní obezřetnosti. "Ta by měla být naším příspěvkem k záruce, že se to, co jsme prožili, už nemůže nikdy opakovat." Ptal se, co to vyžaduje. "Především jasnou a jednoznačnou solidaritu se všemi, kdo dnes kdekoliv na světě totalitním či autoritativním režimům čelí… Zlu nelze ustupovat, neboť každého ústupku ze samé své podstaty využije ve svůj prospěch. S politikou appeasementu má ostatně Evropa své neblahé zkušenosti."
Je to jen maličká ukázka, jak zásadně se Havel liší od mnoha dnešních politiků. Neptal se, co dostaneme, ale co můžeme dát. Nebyl citlivý jen na mezinárodní otázky, jeho doménou byla občanská společnost, zcela jistě by nezůstal chladný k lidem v exekucích a k lidem "mimo systém".
Česku dnes prostě chybí výrazný politik se silným duchovním apelem. Jistě, najdeme u nás dost žen a mužů, které a kteří duchovní rozměr života připomínají, ale v politice to zaznívá jen velmi slabě a stydlivě, opatrně.
Přitom covid našimi životy otřásl, vrací nás k existenciální nejistotě, ke smrti jako nevyhnutelnému, nezatajitelnému vyústění života. Když pandemie trvala několik měsíců, začalo se mluvit a psát o tom, že "po covidu už nic nebude jako před covidem". Dnes se to ukazuje jako naivní, mylné proroctví.
Covid nás nezměnil, jen ještě víc rozdělil
Na konci páté pandemické vlny - a možná před vlnou šestou - se ukazuje, že jsme se nezměnili, jen se objevilo víc dělicích puklin. Ukázalo se, že nesdílíme stejný pohled třeba na to, co je odpovědnost, jestli jde o pojem vztažený pouze k jedinci a jeho vztahu k sobě, nebo zda je to pojem jedinci nadřazený, jednotlivce přesahující. - Nic nového, stejné to bylo při "migrační krizi". Také se objevil "hlad po duchovním", všimněte si, kolik hledačů v příšeří, kolik "ezo lidí" najdete ve svém blízkém okolí.
Možná je omyl čekat duchovní rozměr od politiků. Dnes už víme, že Havel byl výjimka, jakási "dějinná náhoda", že byl přijat doma i v zahraničí, to úzce souviselo s pádem jedné světové totality. Duchovní rozměr by lidem měli nabízet církve, filozofové, sociologové, někteří to dělají. Tak třeba fenomenoložka Anna Hogenová varuje, že žijeme opět v totalitě, tvrdí: "Samozřejmě že žijeme v totalitě. Socialistická totalita byla totalitou myšlenek. Kapitalistická totalita je ale skrytější a o to nebezpečnější. Je to totalita trhu a trh se stává podmínkou přežití každého z nás. Socialismus šel po našem myšlení a nebyla to dobrá doba. Současná doba je ale ještě horší, protože jde po našem pudu sebezáchovy." - Ne že bych s touto bývalou komunistkou, jež za bolševika vyučovala marxismus-leninismus na FTVS UK, souhlasil. Ale snaží se o neekonomické, duchovní uchopení reality.
Duchovno bylo po staletí doménou církve, známý český filozof a kněz (tedy jiným slovem "duchovní") Tomáš Halík však upozorňuje, že "mnohé podoby církve se ocitly v krizi" a že "se má ze strnulé instituce proměnit ve společnou cestu…". Říká, že "je to velký sen a uskuteční se jen tehdy, pokud ho dostatečný počet lidí vezme za svůj".
Podobně se vyjadřuje o politice: "Také liberální demokracie se v době globalizace ocitla v krizi: potřebuje doplnit určitou morální vizí, která by mobilizovala etický potenciál lidí. Tímto doplňkem nemůže být fundamentalismus ani konzervativně-národovecké křesťanství typu dnešních vládců Polska a Maďarska, které tíhne k autoritativnímu státu." Dodejme, že k Maďarsku a Polsku vzhlížela a vzhlíží část minulé i dnešní vládnoucí moci. - Morální vizi ovšem nenabídne někdo, kdo společnost vnímá pouze ekonomickýma očima.
Ještě jednou ocituji Tomáše Halíka: "Avšak to, co dnešní civilizaci schází, je etická vize, kterou nabízejí sociální encykliky papeže Františka - zejména Laudato si o ekologické odpovědnosti a Fratelli tutti o překonávání hradeb předsudků mezi náboženstvími a kulturami. Ty texty mají inspirativní sílu." - Katolický kněz cituje papeže, v našich představách "toho nejkonzervativnějšího z konzervativních", ale papež i Halík, oba, vidí východisko v mimořádně progresivních tématech, v ekologii a ve spojování rozdílných náboženství a kultur. Oba dva jdou velmi napřed.
Pokud se papež František a kněz Halík nemýlí a pokud má také u nás liberální demokracie přežít, pak se budou muset zásadně, od základu změnit trendy české politiky. Zásadní proměnou (metanoií) bude muset postupně projít celá česká společnost. Když ne odshora, tak odspodu. Co nezvládl covid, bude se muset odehrát pod trpělivým tlakem občanské společnosti a neziskových organizací typu Milionu chvilek pro demokracii, Člověka v tísni a dalších podobných uskupení.
