Do prezidentských voleb zbývají necelé dva měsíce. Hillary Clintonová před finišem kampaně onemocněla zápalem plic. Její kolaps na veřejnosti zaznamenala amatérská videa a na internetu si ho může prohlédnout každý. Zdraví se stalo volebním tématem číslo 1. Ne zdravotnictví, ale samo zdraví kandidátů. Najednou se neřeší jejich politické, ale biologické dispozice. Ne jejich názory, nýbrž fyzická podstata (hlavně Clintonové): jestli na to má fyzicky, jestli to „dá“. Zveřejnit podrobnou lékařskou zprávu bude pro Clintonovou (i Trumpa) naprosto nezbytné.
Zahrnout do výběru špičkových politiků – prezident Spojených států je ukázkový případ – měřítko zdravotního stavu je zásadní, ale složité. Kandidáti nebojují dřevci jako rytíři na turnaji, sílu a vitalitu není jak poměřit v konkurenci. Proto se požadavek zdraví většinou chápe jako „dobře vypadat“.
Na tom není nic špatného, ale běloskvoucí chrup, natož plastická chirurgie, dokonce ani image sportovce o ničem zásadním nevypovídá. Snad se s trochou fantazie dá brát jako indicie, že politik, který dbá o sebe a svůj zevnějšek, by podobnou péči mohl věnovat i zemi, které ze svého úřadu povládne. Což v praxi může znamenat leccos.
Zdravotní způsobilost kandidátů vypadá jako banální požadavek. Copak není důležitější, co kdo říká, co si myslí, jak se chová, jak by vycházel s Putinem a s Evropou, než informace, jaké bere prášky a kolik mu změřili tepů za minutu? Lékařské zprávy (ta Obamova před volbami 2008 měla 276 stran, McCainova dokonce asi dvanáct set) možná místy působí jako karikatury (pochopitelně musí vyznít příznivě), ale jejich hodnota je nezpochybnitelná.
Souvisí to s historickou zkušeností: Přinejmenším dva američtí prezidenti 20. století, Franklin Delano Roosevelt a John Fitzgerlad Kennedy, své vážné zdravotní potíže tajili. U Roosevelta to mělo i politické důsledky, při volbách v roce 1944 na tom byl už dost špatně a jeho nemoc a vyčerpání se podepsaly na Jaltské konferenci v roce 1945.
Pokud jde o demokratickou Evropu: už není myslitelné, aby státník tajil rakovinu jako Francois Mitterrand.
Dnes se informace o zdravotním stavu čtou nejen jako medicínský nález, ale i jako potvrzení o tom, že kandidát, případně později americký prezident, hraje na rovinu, že je ochoten se otevřít veřejnosti a skládat účty nejen z politických rozhodnutí, ale i svého body mass indexu. Pokud se to s posedlostí fyz-kulturou nepřehání, nakonec proč ne.
Když za těchto okolností Hillary Clintonová připustí, že „podcenila zápal plic“, je to politický průšvih. Obzvlášť americký kandidát „musí“ být zdravý, to se podceňovat nedá, „musí“ dobře vypadat a hlídat si cholesterol. Zásadní věci. Když tohle podcení, když podá důkaz, že nedostatečně pečuje sám o sebe – co podcení příště? Nezaměstnanost? Mafii? Terorismus? Tohle byla nahrávka Trumpovi na smeč.
Ano, fyzička je jedním z předpokladů pro výkon vrcholné politické funkce. Cestování, jednání, summity, časové posuny, nepravidelná strava, stres, nedostatek přirozeného pohybu. Ale kvůli tomu přece ještě není nutné vypadat dobře, reklamně. Význam fyzické zdatnosti se přeceňuje – stejně důležitá je „psychička“. Politik by měl být v pořádku mentálně, neuropsychologicky, neměl by trpět negativními sklony a duševními úchylkami. Musí unést psychický tlak.
Ale prezident může vypadat zdravý jako řípa, zatímco v něm přebývá labilní psychopat. Případ pro Freuda.
Hodnotit politiky podle rčení „v zdravém těle zdravý duch“ je nebezpečný klam. Vitální lídr navenek působí přesvědčivě, imponuje, svou optickou zdatností jakoby uklidňuje, nechat se tím zmást je snadné. (Dokonce až tak, že někdo podvědomě dává přednost "silnějšímu" muži Trumpovi před "slabší" ženou Clintonovou.)
Příkladů fyzicky křehkých osobností, které se úspěšně zapsaly do dějin, jsou desítky. Koneckonců i Roosevelt byl od dvacátých let částečně ochrnutý po obrně. S nemocí léta bojoval například prvorepublikový premiér Antonín Švehla. Papežové, to je úplně zvláštní kapitola; ještěže nemusí vést volební kampaň.
Fyzickou slabost není těžké zaměňovat za slabost, neduživost politickou. Je to důsledek kultu mládí. Psychická kondice politiků zůstává stranou pozornosti. Pochopitelně, vlastní psýcha je třináctou komnatou spíš než vlastní žlučník, a ani kandidát na prezidenta ji úplně netouží řešit v novinách. Ale tabu to být nemá.
