Boje o brouka (jinak také lýkožrouta smrkového) na Šumavě jsme svědky už notnou řádku let. Kypí při tom emoce, padají nadávky i rány pěstí, sklapávají policejní želízka... a přesto je odpověď na základní otázku v nedohlednu: vypořádá se příroda s kůrovcem sama, nebo se neobejde bez pomoci člověka?
K obdobnému nemilosrdnému sporu (zatím jen slovnímu) se teď schyluje po několikaměsíčním suchu, při němž se vypařil i leckterý - na vodu dosud vydatný - potok a kupříkladu hladina orlické přehrady klesla o devět metrů. Tábor expertů složený především z hydrologů a geologů se po několikaletém výzkumu domnívá, že v době klimatických změn a v očekávání častějších a nemilosrdnějších období sucha prospěje přírodě i lidem obnova dávných nádrží na horních tocích řek - konkrétně v blízkosti šumavské Modravy. Protistrana, tvořená hlavně biology a ochránci přírody, namítá, že jde o názor zaslepených diletantů, kteří by i ve vzácných a dosud prý netknutých lokalitách utráceli peníze na nesmyslných stavbách.
První tábor ovšem i ústy vědeckých kapacit oponuje: Přestaňte blbnout kvůli několika zatopeným rostlinkám či živočichům a nebraňte zadržování vody v přírodě. Kde je voda, tam je i život. I pro vzácné rostliny a žáby.
Běžte už do háje s nesoudnými pseudoargumenty a přestaňte měnit přírodu k obrazu svému, kontrují ekologičtí aktivisté. Mokřady a rašeliniště zadrží prý na Šumavě vody víc než dost. S čímž ovšem nesouhlasí například starosta Modravy Antonín Schubert, jemuž letos vůbec poprvé vyschla studna.
Má vůbec dilema "člověk, anebo žába" řešení? Jistěže. Ale jen za předpokladu, že pro ekologické aktivisty a neméně zanícené ochránce přírody se stane člověk minimálně stejně cenným tvorem jako ten nejvzácnější obojživelník či květinka. S jistou nadsázkou se dá snad nastolit otázka: k čemu je lidem jedinečná příroda, kterou nemají kvůli zákazům vstupu šanci vidět? V opačném případě by ji pak možná s pokorou více respektovali a tím vlastně i chránili.
Z několikaletého výzkumu profesora Bohumíra Janského na druhé straně vyplývá, že jen na Šumavě lze v zaniklých nádržích a starých klauzech zadržet množství vody jedné středně velké přehrady. V celém Česku by se pak mohlo jednat o objem sedmi takových nádrží. S přihlédnutím ke stupňující se globální klimatické změně, kdy nás čekají častější a drsnější výkyvy počasí (tedy i sucha), jde v Česku, z něhož voda vlastně jen odtéká, o argument těžké váhy.
Vltavská kaskáda s lipenskou, slapskou, kamýckou či orlickou přehradou by dnes nejspíš kvůli věčnému sporu o "význam člověka či žáby" nevznikla. Jen málokdo přitom zpochybňuje jejich obrovský význam - ať v době sucha, nebo povodní. Jen tak mimochodem: nebýt těchto přehrad, tak bychom podle hydrologů přecházeli letos v Praze Vltavu po kamenech.
Nelze nicméně pominout ani argumenty Jaromíra Bláhy z Hnutí Duha, podle něhož bychom měli střežit ostrůvky původní dochovavší se přírody jako oko v hlavě a nevracet do ní dávná jezírka - klauzy -, vybudovaná hlavně kvůli plavení dřeva. Existuje ale dnes u nás vůbec ještě nějaká původní příroda?
Rozumné ochrany si přesto zasluhuje vše, co alespoň původní krajinu trochu připomíná. A když říkám rozumně, tak bez osočování z diletantismu, bez nadávek či policejní brutality, jak jsme před časem viděli ve sporu o kůrovce u někdejší šumavské Ptačí nádrže. Přibrzdit tedy budou muset oba tábory bojující o člověka a žábu. Jde totiž o oba tyto živočichy.
