Na výzvu senátora Tomáše Goláně začal jeho Klub pro liberální demokracii - Senátor 21 připravovat ústavní žalobu na prezidenta republiky, mimo jiné i kvůli jeho zasahování do nezávislosti soudů. A dobře činí. Skutečně by bylo namístě, kdyby Senát proces odvolání Miloše Zemana z funkce prezidenta zahájil. Bez ohledu na to, že Poslanecká sněmovna v dnešním složení něco takového nemůže odsouhlasit.
Argument, proč ztrácet čas sepisováním a prosazováním žaloby, když předepsaná třípětinová většina hlasů v dolní komoře je chimérou, to je vskutku železná logika. K tomu přidejme výklady některých právních expertů, podle nichž ani drsný nátlak prezidenta a jím pověřeného Vratislava Mynáře na představitele nejvyšších soudů nedosahuje intenzity velezrady. A není, co řešit. Pane senátore Goláni, pane senátore Lásko, těšilo nás.
Jenže, skutečně se máme smiřovat s tím, že naši zvolení zástupci v parlamentu by měli prosazovat jen to, co schválí semknuté poslanecké kluby Andreje Babiše, Vojtěcha Filipa a Tomia Okamury, k nimž dnes musíme přiřadit i poslance vládní ČSSD? Podle této logiky by opozice musela rezignovat na předkládání jakýchkoliv návrhů, které jsou neprůchodné. To by nebyla zodpovědná opoziční práce, ale předčasné kapitulantství.
A co se týče velezrady? To je skutečně bombastický pojem, jejž máme spojený hlavně se zvacím dopisem, který v srpnu 1968 poslali Vasil Biľak a jeho straničtí kumpáni Leonidu Brežněvovi s žádostí o pomoc proti "kontrarevoluci" v Československu. Tak daleko, pravda, Miloš Zeman ještě ve svém zatahování České republiky do siločar ruské a čínské despocie nedospěl.
Jenže v ústavním článku upravujícím odvolání prezidenta se nemluví jen o velezradě. Zní takto:
"Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu."
A to už jsme v uchopitelnějším světě. Justice, soudy, jejich nezávislost, bezpečné oddělení od moci výkonné, jejíž součástí je prezident - to je podstata našeho ústavního pořádku. A kdo vyvíjí nátlak na soudce, snaží se rozleptat jejich integritu a odvahu, zkorumpovat je nabízením vysokých funkcí, a přitom jim sděluje svůj názor, jak má dopadnout nějaké soudní řízení, tak porušuje ústavu. A pokud tak činí prezident, coby nejvyšší představitel státu, tak jde o hrubé porušení ústavy.
Ostatně možnost napadnout prezidenta skrze ústavní žalobu není přetřásána poprvé. Naposledy se o tom mluvilo zhruba před měsícem po Zemanově výpadu proti tajným službám. Ústavní právník Jan Kysela k tomu tehdy řekl:
"Takový návrh určitě není irelevantní. Pokud prezident dlouhodobě podrývá bezpečností zájmy České republiky, jak může být vykládána kauza novičok i jeho výroky směrem k BIS a další řady jeho zahraničněpolitických vyjádření, je to nesporně oblast, které se musíme věnovat, pokud chceme říci, co znamená v ústavě zmíněné podrývání svrchovanosti a celistvosti republiky. V případě výroků Miloše Zemana jsme u toho již skutečně velmi blízko."
Senátor a bývalý rektor Karlovy univerzity Václav Hampl dodal, že aby žaloba na prezidenta nevyzněla jako prázdné plácnutí do vody, musí to být "na základě velmi silného případu".
Nejsme ale právě teď svědky silného případu, při němž byl prezident chycen za ruku? Vždyť Miloš Zeman nepopřel své hovory s bývalým předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou, při nichž mu nastínil vidinu funkce šéfa Ústavního soudu, když NSS rozhodne v prospěch Hradu v případě nejmenování docentů Ivana Ošťádala a Jiřího Fajta profesory.
Jasně také Zeman řekl, že to bylo z jeho pověření, když se Mynář scházel s ústavním soudcem Vojtěchem Šimíčkem v době, kdy konstituční tribunál rozhodoval o prezidentově ústavní stížnosti.
Zeman své počínání, v němž hodlá pokračovat, líčí jako sdělování názorů soudcům. Většina právních kapacit to ale popsala jako nátlak, ovlivňování a zasahování do nezávislosti justice. A na to máme v trestním řádu paragraf.
A když k tomu přidáme kauzu novičok nebo útoky na bezpečnostní složky státu, máme tady navzájem se doplňující řetěz závažných příčin, proč zbavit prezidenta úřadu.
Měli bychom vzít na vědomí, že prezident Zeman se ve svém posledním volebním období rozhodl destruovat demokratické instituce, bez nichž se demokracie nemůže udržet. Že na mušce už nemá jen "zrádce" ze své bývalé strany, vzpurné rektory, nenáviděné novináře. Teď už útočí na celý stát, jeho právní jistoty, pojistky, bezpečnost, západní orientaci.
Proč tak činí, nevíme, a nemá smysl po tom pátrat. Je třeba se bránit. Všemi politickými zbraněmi. K nim patří i ta jaderná. Ústavní žaloba, která s nejvyšší jistotou narazí v Poslanecké sněmovně. Ale aspoň budeme přesně vědět, kdo podrží ze řetězu utrženého prezidenta v úřadě.
