Vidíme všichni: něco se těžce nepovedlo. Nedá se to utajit, ututlat, i když by to vláda ututlala strašně ráda. Na jaře jsme byli my Češi koronaviroví světoví premianti, po létě jsme však spadli na chvost Evropské unie, najednou patříme mezi země s nejhoršími čísly.
Pro premiéra Babiše je viditelně těžké rychle přepnout z módu "zvládli jsme to" do módu "je to tu zas a nezvládáme to". Natožpak do módu "čas, který jsme si vybojovali, jsme prošustrovali, omlouváme se, pomozte nám". Takové nastavení on vůbec nezná. Ale situace, ve které jsme se i svojí vinou, svojí lehkomyslností, ocitli, může vést k docela zásadnímu obratu. Můžeme se jako společnost osvobodit od jistých zhoubných představ a návyků. Jedním z nich je spoléhání "na ty nahoře", na vládu, že to za nás zařídí a udělá.
Nezařídí a neudělá. Vidět to už musí i ti, kteří se o veřejné věci prakticky vůbec nezajímají. Koronavirus je neúprosný, rychle odhalí každou slabinu systému, každé zaváhání, zaspání, populismus na něj funguje jako urychlovač, katalyzátor. Žádný výzkum veřejného mínění neodhalil realitu tak brutálně, jak to dokázal covid.
Jeden čerstvý příklad, který ukazuje, jak na tom jsme v "boji" proti koronaviru. Dívka ze Znojma je covid pozitivní. (Ztratila čich a sama šla na test.) Její sestra, která přes týden studuje a bydlí v Brně, se o nákaze v rodině dozvěděla minulý čtvrtek, avšak dodnes ji hygiena nekontaktovala! Chápete jistě, co to znamená. Sestra pozitivně testované se chová odpovědně (málem jsem napsal normálně, to by však při pohledu na dění v Česku nesedělo), sama šla hned dobrovolně do karantény a obvolala všechny, se kterými se v posledních několika dnech setkala, aby je varovala.
Experti popisují, že již před nástupem druhé vlny koronaviru (o jejím propuknutí snad dnes už nikdo nepochybuje) upozorňovali vládu: po létě, po prázdninách, bude potřeba trasovat dva tisíce lidí denně. Trasuje se čtyři sta lidí denně a nestačí to. O chytré karanténě raději nemluvme.
Vláda to brutálně a zcela vědomě nezvládla. To neznamená, že kdyby přístup zvládla, druhá vlna by nepřišla. Přišla, jako se to děje v dalších zemích, ale byla by nepochybně slabší. Třeba v Německu lidi neustále neukolébávali a neukolébávají, že se nic neděje a všecko je pod kontrolou, lůžek v nemocnicích dost, nelžou lidem, že "dnes nikdo neumřel", i když umřel, nesnaží se veškerou vinu hodit na média, nedělají z novinářů nepřátele státu a lidu.
Mrtvých bude přibývat
Stav, do něhož jsme po zdánlivě bezcovidových, bezrouškových, free prázdninách spadli (mimochodem bylo k pátku 11. září karanténou zasaženo už 247 škol, nejvíce ve Středočeském kraji; pro rodiče velmi špatná zpráva), má ovšem také svoje výhody. My jsme země, kde se lidé strašně moc spoléhají na vládu, na ty nahoře. Dobře to bylo vidět na jaře, kdy lidé masově přijímali i naprosto zbytečná, superpřísná opatření (nošení roušek v lese, při jízdě na kole), nechali si až otrocky, bez reptání osekat svoje základní svobody. Dokonce šli vládě na ruku i tak, že často jeden práskal druhého: "Neměl roušku, když kouřil na balkoně! Seberte ho, pokutujte!"
Teď se situace otočila. Poté, co nám Andrej Babiš zařídil dovolenou v Chorvatsku a nedávno ještě bránil ministru zdravotnictví Vojtěchovi zavádět roušky v některých společných prostorách (školy, restaurace), poté, co lidi naladil na "nic se neděje", "zvládáme to", "jsme premianti", přichází šok. Počet případů raketově roste, hygiena krutě nestíhá, experti varují, že mrtvých bude zákonitě přibývat, a prosí, ať se proboha chráníme sami, než bude pozdě. Kolébaný lid ovšem stále dál masově nedbá. Můžete to pozorovat všude okolo sebe.
V těchto dnech je patrný nejen banální fakt, že to vláda nezvládla, ale také jeden nebanální fakt, že je to na nás. Odborníci (bohužel ne všichni) na tuto zákeřnou nemoc, ale také experti (kupříkladu matematik z Centra pro modelování biologických a společenských procesů René Levínský) kladou velký důraz na to, jak se sami chováme, jak se sami máme chránit. Udržovat sociální distanc, jak to jen jde, odpustit si masové akce, pijatyky v barech, mejdany, nosit roušku či respirátor kvůli druhým i kvůli sobě, mýt si ruce, mýt si ruce, mýt si ruce, protože vláda si je za mě fakt neumyje.
Sebetrasování není blbost
Minulý týden sklidil Babiš posměch na sociálních sítích, když mluvil o tom, že se budeme moci sami "vytrasovat". Řekl: "Připravuje se projekt sebetrasování, kde by lidi, kteří dostanou od laboratoře zprávu, že jsou pozitivní, v aplikaci na webu vyplnili formulář i ty kontakty a potom by to pro hygienu bylo lehčí." Podle čerstvější zprávy ministra zdravotnictví Vojtěcha mělo být sebetrasování spuštěno v týdnu od 27. září.
Posměch nebyl vůbec namístě, byla to jedna z těch rozumnějších věcí, které premiér ke covidu řekl. Přesně tak se zachovala ona dívka, o níž jsem psal výše. Obvolala lidi, s nimiž se setkala, sama se "vytrasovala" a varovala další potenciálně nakažené. I když je to nepříjemné, i když je pro každého z nás problém být v karanténě, ať dobrovolné, či nedobrovolné. Ta dívka nečekala na vládu, na hygienu, věděla, co má dělat, a udělala to. (Nejsou dvě stejné věci vědět a dělat, dělat vyžaduje odpovědnost.)
Covid nás může osvobodit, odpoutat od spoléhání se na vládu, na Babiše a podobné "veličiny". Mohl by nám otevřít oči a vidět, že oni stav trestuhodně zanedbali, řídili se podle naší pohodlnosti a lehkomyslnosti, neochoty nosit v teple roušky, bagatelizovali situaci, aby se nám líbili.
Covid nám umožňuje vidět i to, že jsme jim to zbaštili a rizika bagatelizujeme taky. (Mimochodem, z české společnosti se nejvíc chrání senioři a na číslech je to vidět, starším občanům to tedy došlo a dávají si pozor i bez příkazů shora, zato mladší masově padají do nákazy.) Umožňuje nám vidět: oni nás neochrání, jejich intence je chránit své zájmy, nikoliv naše.
Můžeme toho využít, přestat se spoléhat na vládu, na stát, starat se mnohem víc sami. Brát ohled na druhé i bez příkazů. Nemusíme snad čekat na to, až nás bude zase policie kontrolovat, jestli máme roušku či respirátor, můžeme sebe a druhé chránit tam, kde to má smysl (v lese ne). Vláda to nezvládla, my to zvládnout můžeme, musíme.
