Tři desetiletí po sametu žijeme v jiné zemi, jiném světě. Nejen proto, že se rozpadlo Československo, ale proto, že se změnil svět. Fascinující doba proměny, kterou dokonale zobrazuje posun v médiích, vpád internetu do počítačů a do hlav, rozprostření sítí po světě a naprosto jiné, donedávna nevídané možnosti. Mladé generace žijí jiné životy než ty staré.
Srovnávat rok 1989 s rokem 2019 je jako stavět vedle sebe uhlí a atomovou energii. Míra svobody na internetu je kriticky bolestná, každý tam může vrazit, co chce, takřka bez následků. Svoboda se rozplizla do gigantického pocitu neodpovědnosti, ale zároveň tam, na síti, žije. Návrat totality? S dnešním internetem? Zdá se to nemyslitelné. Za totáče se šířily zakázané texty, knihy, noviny xeroxem, dnes po sítích, což je jako soutěž vrabce s mezikontinentální střelou.
O zneužitelnosti nekontrolovatelného světa informací a dezinformací víme. Zatím jsme se nenaučili si je v hlavách třídit a regulovat. Ale platí: svobody je záplava, potopa. Obří, doslova gigantická, je míra svobody slova, nezvládáme ji vstřebat.
Do české svobody a tolerance (nebo snad lhostejnosti? těžko se to rozlišuje) patří i fakt, že po 40 letech totality může následovnice komunistické strany KSČM, z nemalé části neostalinistická, sedět ve sněmovně. Strany se u nás mohou utkávat o vedení státu, jednotlivci o post prezidenta… Větší svobodu a rovnoprávnost zažívají ženy (ne úplně) a děti, homosexuálové a další menšiny.
Spolu s těmito posuny se prohlubuje "fake demokracie", hra na pravdu a lásku, na úspěch a otevřenost. Výstižným obrazem je deep fake video s prezidentem Milošem Zemanem, který však není Milošem Zemanem, nýbrž jeho opakem. Nahrávkou láká komerční televizní stanice HBO na špionážní seriál Bez vědomí. Zeman na videu vypadá jako Zeman a říká věty, které by tento politik nikdy neřekl ("… chraňme ty, kteří upozorňují na naše selhání, státní zástupce, policejní vyšetřovatele či novináře"). Postupně se promění v herce Jana Vlasáka. Za komunistů věc nemožná, autor (skrývající se za označení Ctrl Shift Face) by za ni šel sedět, až by zčernal. Dnes normální i varující.
Co nám to chybí?
Krom fascinující změny, jíž jsme prošli (a do níž, jak ve svém textu upozorňuje Tomáš Němeček, patří i větší úcta k právu a spoléhání se na soudy) a kterou si možná ani neuvědomujeme, sledujeme ve společnosti hlubokou nespokojenost. Nejen u nás, i v postkomunistické části Německa (exNDR), se šíří "ostalgie", ačkoliv tam neměli opoziční smlouvu, kmotry a Zemana s Babišem.
Nejen politika a nejen politici po sametu občany zklamali. V Německu mají slušné důchody, velké platy učitelů, lékaři jim neutíkají z nemocnic, životní úroveň je vyšší než u nás, a přece tam volí AfD (pravda, Německo zas přijalo okolo milionu uprchlíků a ne každý je vítá).
Co je špatně, co je příčinou nespokojenosti? A jak bude vypadat dalších 30 let? Má pravdu politický psycholog, profesor Shawn Rosenberg, že na demokracii nemáme mozky? Že jsme líní rozlišovat pravdu od lži? Nezvládáme čelit obřímu přílivu informací? Nestačí na to intelektuální a emocionální výbava většiny spoluobčanů? Jsme nejradši ovcemi klusajícími za populisty a podvodníky? Proč potom demokracie vydržela tak dlouho? Změnil všecko internet?
Důvodů najdeme samozřejmě celou řadu, patří sem vyvolávání strachu a dezinformace, které rozdmychávají nenávist a nespokojenost. Jednotlivci i velmoci, jejichž cílem je ničit, a lehkost, s níž to v prostoru "svobody slova" jde (lež nabízená jako názor).
Ale musí existovat ještě hlubší příčiny té síly, která celé velké skupiny lidí udržuje v slepotě, v neúctě ke svobodě, žene je do touhy couvnout, nežít složitě, nestarat se pokud možno o nic jiného než o sebe.
Konzum? Nadměrná spotřeba? (Ne všichni) dnes vypadáme jako přecpaný běžec, který snědl pětačtyřicet švestkových knedlíků a teď po něm někdo chce, aby běžel. Tak může vypadat jedna část národa, další se přecpávat nemůže, nemá na to, cítí frustraci. Skoro milion lidí v exekuci je do značné míry státní vina, stát na tom měl lví podíl. Jako na mnoha dalších selháních (opoziční smlouva, vliv kmotrů, populismus atd.).
Proč vzhlížet k alkoholikovi?
Zajímavé, volá se po tradici, po konzervativních hodnotách, po křesťanských hodnotách (národ valnou většinou bezvěrecký se jimi ohání). Ony "hodnoty" jsou ovšem pokřiveny a používány jako zbraň proti druhým. Proč? Co zmizelo, proč se masy lidí chovají jako tělo bez páteře, vzhlížejí k vyžilému, prázdnému, vyčichlému alkoholikovi jako k ikoně?
Je absurdní, když mnozí čelní katolíci kývají na "ani nohu", ani jednoho uprchlíka nesmíme přijmout z Řecka. Křesťanství obrácené naruby, zmršené do podoby uzlíčku strachu, do NE! potřebným. K tomuto NE se přilepili další rozkladači, velký alkoholik i jeho menší následovníci ze zdánlivě opačných táborů (nechal jsem se pokřtít a jsem PROTI vlně muslimských utečenců, vlně feminismu, tedy vlně žen žádajících rovnost, proti vlně péče o krajinu a klima atd.). Absurdní.
Jako by se vytratil smysl našeho konání. Jako by chyběla víra, jisté bláznovství, které člověka vytrhává z letargie, z nezájmu o druhé. Co jiného je ukřičené odmítání inkluze (nemíním tím nyní kritiku jejího nedokonalého zavádění) než lhostejnost ke slabším lidem, dokonce k malým dětem? Co jiného je nenávist řidičů k cyklistům než odpor k slabším? Kam zmizelo "mějte jedni za přednější ty druhé"?
Dalších 30 let? Hledání smyslu, hledání cesty ke svobodě v záplavě svobody bez hranic, neodpovědnosti, v oceánu dezinformací. Jsme předurčeni ke svobodě a ta je náročná, jak říká Jan Ruml, svoboda je druh oběti…
Řečeno křesťansky: "zaslíbení", tedy budoucnost, naději, má jen ten, který bere ohled, soucítí, který se stará o lidi (i cizí), o stromy, zvířata, řeky. Opravdu se stará, nejen marketingově, nejen jako.
Čeká nás střet lhostejnosti, fake demokracie, jako demokracie, se zájmem a péčí o svět. Obrazně řečeno Klaus junior a senior proti Gretě, 2 853 390 voličů Zemana proti Milionu chvilek pro demokracii a dalším občanským iniciativám. Dodejme, že za komunistů byl nepoměr lhostejných a nelhostejných mnohem větší. V tom vidím naději.
