Spojené státy si pomalu zvykají na šok z vítězství Donalda Trumpa. Velká část jeho odpůrců zdá se stále nepřijala realitu porážky Hillary Clintonové a nedostatků její kampaně. Nejhorší, co by teď americká levice mohla udělat, je prohloubit své ideologické zákopy a začít si ve světle Trumpovy administrativy idealizovat Obamovu éru.
Barack Obama pronesl minulé úterý svůj závěrečný prezidentský projev. Dotkl se v něm i témat, která spousta demokratů v poslední době ignorovala. Mluvil třeba o potřebě naslouchat všem, a to i „bílému muži středního věku, u kterého se při pohledu zvenčí může zdát, že má všechny výhody, ale jehož svět byl obrácen naruby ekonomickou, kulturní a technologickou změnou”. Přesto z jeho řeči musela mít spousta Trumpových voličů i dalších Američanů pocit, že žijí v jiné zemi.
Podivně musely znít jejich uším optimistické pasáže o zvládnutí hospodářské krize a následném růstu ekonomiky a cen nemovitostí, o oživení penzijních fondů a pádu nezaměstnanosti. Stoupající cena nemovitostí je dvousečnou zbraní v momentě, kdy je ve Spojených státech vlastnictví domů na nejnižší úrovni od roku 1965. Penzijní fondy jsou slabou útěchou pro spoustu obyvatel venkovských okresů s nebývalým nárůstem úmrtnosti. Množství nových pracovních příležitostí také není po bližším přezkoumání zdaleka tak pozitivní. Nejde totiž jen o množství nových pozic, ale i o jejich kvalitu. Podle nedávné studie ekonomů z Harvardu a Princetonu 94 procent nárůstu pracovních pozic mezi lety 2005 a 2015 spadalo do kategorie „alternativního zaměstnání“ – tedy částečné úvazky, „smlouvy na dohodu“ a podobně.
Vlivů stojících za Trumpovým vítězstvím je celá řada. Spousta z nich je také hojně probírána: od rasismu a takzvané kulturní války přes archaický systém volitelů (který měl paradoxně v představách jeho tvůrců něčemu takovému, jako je vítězství Donalda Trumpa, zabránit) a zákony ztěžující účast menšin ve volbách až po možný vliv Ruska. Pod nánosy obvinění často zaniká to, jak moc si za prohru mohli demokraté sami tím, že nebyli schopni soupeřit s Trumpem na poli ekonomického populismu. Právě důraz na nové pracovní pozice – v Trumpově bombastickém podání pochopitelně ty nejlepší pracovní pozice, které kdy svět viděl – k němu přitáhl nemalou část voličů. Někteří z nich dokonce dvakrát předtím volili Baracka Obamu. Nejdůležitější otázkou pro budoucnost demokratů je, jestli a jak dokážou své voliče přitáhnout zpátky.
Stačí letmý pohled na jména skloňovaná s novou Trumpovou administrativou nebo na hojně medializovanou dohodu Trumpa s firmou Carrier, aby bylo člověku jasné, že Trump velkou část svých voličů nevyhnutelně zklame. Výrobce klimatizací Carrier, respektive jeho mateřská společnost United Technologies, hrozil přesunout výrobu z továrny v Indianě (domovském státě budoucího viceprezidenta Mika Pence) do Mexika. Trump jednal s vedením společnosti a zabránil odlivu přibližně 800 z plánovaných 1400 pracovních pozic. Na povrchu se to může zdát jako vítězství Trumpova antiglobalistického přístupu. Odvrácenou stranou dohody je ale sedm milionů dolarů v daňových úlevách a grantech, které byly Carrieru slíbeny. Firma za to nepřestěhuje výrobu a má investovat 16 milionů dolarů do modernizace indianské továrny. Cynický detail celé kauzy: výkonný ředitel United Technologies Greg Hayes se netají tím, že „zachráněné“ pracovní pozice brzy ohrozí postupující automatizace.
Spousta reakcí na Trumpův vzestup se soustředila na údajný rasismus jeho příznivců i jeho samotného. Je nepopiratelné, že Trump – mimo jiné díky své tvrdé protiimigrantské rétorice – přitáhl nepokryté rasisty; bližší pohled na to, co říkají jeho voliči, ukazuje přece jen trochu komplikovanější obrázek. Přímo za Trumpovými voliči se vydal ve své knize Gilded Rage (Pozlacený vztek) novinář Alexander Zaitchik. Socioložka Arlie Hochschildová se v knize Strangers In Their Own Land zaměřila na členy louisianské Tea Party. Nicméně průnik s lidmi, kteří volili Trumpa, je jasný a přiznává ho i sama Hochshildová. Zajímavý obrázek Trumpových voliček představuje nedávná anketa deníku New York Times. Všechny zmíněné zdroje naznačují, že Trumpovo voličstvo tvoří daleko rozmanitější masa než předjímaný dav naštvaných rasistů. To neznamená, že mezi nimi není spousta Američanů s krajně republikánskými názory, které demokraté nemohou nikdy přesvědčit.
Nicméně nemalé množství Zaitchikem zpovídaných „trumpovců“ v Gilded Rage vyjadřuje názory, které se překvapivě jasně rozchází s republikánskými dogmaty. Na stránkách jeho knihy narazíte na arizonského veterána Anthonyho Holstona, který sice kritizuje Obamacare, ale po zrušení reformy by ji chtěl nahradit státem hrazeným zdravotnictvím po vzoru Kanady. Kaliforňan Stuart Mills slyší na Trumpovu antiimigrační rétoriku. Nikoliv však proto, že by imigranty nenáviděl: naopak se mu nelíbí, že firmy, které zaměstnávají s takzvanými regály, s nimi podle jeho slov zacházejí takřka jako s otroky. Refrénem knihy je nespokojenost s tím, jak je ve Spojených státech postaráno o veterány. Můžete se usmívat chvílemi snad trochu naivním postojům zpovídaných. Je však zřejmé (a v Gilded Rage to taky mnohokrát padne), že řada lidí, se kterými Zaitchik mluvil, v minulosti volila demokraty, a kdyby se jim demokratičtí politici trochu snažili naslouchat, mohli by jejich hlas mít i v budoucnu.
Vzorek, který představuje kniha Arlie Hochschildové, je trochu problematičtější. Kniha se zaměřuje na obyvatele Louisiany, kteří žijí ve zdevastovaném přírodním prostředí. Ústředním motivem knihy je snaha autorky vytvořit takzvaný „hloubkový příběh“ jedinců, které zkoumá. Tento příběh je v podstatě podobenstvím, které zjednodušeně vysvětluje základ jejich politického vnímání světa. Jakkoliv některé části příběhu, který Hochschildová vypracovala, mohou být pro spoustu amerických liberálů problematické, je zřejmé, že rasismus a křesťanský fundamentalismus nejsou jeho hnacím motorem. Jde daleko spíš o pocit zpovídaných jednotlivců, že se na ně v rámci amerického snu zapomnělo. Rozhodně tedy nic, s čím by populistický demokrat nemohl pracovat – a to je řeč o stoupencích konzervativní Tea Party.
Jednou příčin Trumpova vítězství byla jeho image rozcházející se s republikánskou ortodoxií. Přes veškerou apokalyptickou hysterii, kterou jeho blížící se nástup do úřadu vyvolává, výběr kabinetu a zvěsti o plánech s Obamacare a daňovými úlevami signalizují naprosto konvenční republikánství pod rouškou kapitálkami psaných tweetů.
Americká levice má před sebou úkol, na jehož řešení měla pracovat nejpozději od ekonomické krize před deseti lety. Měla by začít odloupnutím těch Trumpových voličů, na které dosáhne bez rasismu a sexismu. Trump ještě nevkročil do Bílého domu, a už má historicky nejnižší důvěru americké veřejnosti ze všech nastupujících prezidentů.
Třeba to nebude ani tak těžké, jak se teď může zdát. Demokraté se ale musí odrazit ode dna i na místní úrovni z děsivé situace, kdy republikáni mají v 25 státech plnou kontrolou nad místním kongresem a zároveň drží úřad guvernéra. To se určitě neobejde bez trochy populismu, od kterého se strana v posledních dekádách odklonila.
Pro spoustu Obamových voličů bylo jeho prezidentství pomalým zklamáním. Energický populismus jeho první kampaně v roce 2008 se postupně unavil a změnil v neuspokojivý realismus. Podobné zklamání teď čeká voliče Donalda Trumpa. Americká levice by se měla pokusit těžit z této šance a vcítit se do jejich pocitů, jakkoli bolestivé to pro ni bude. Je úkolem demokratů, aby po dalším znechucení tito lidé nerezignovali na politiku. Demokraté se i přes proměnu, kterou prošli během posledních několika dekád, rádi tváří jako „party of the people”, „strana lidu“. Obama na konci svého posledního projevu prohlásil: „Moje matka mi vždycky říkala, že před realitou nemůžeme utéct, vždy nás dohoní.“ Teď je na čase, aby demokraté dohonili realitu, která utekla jim.
