Tak se podívejme, kdo asi po těchhle volbách slavil: Příznivci starých pořádků? Pevné ruky? Přátel českého pohraničí? Přátel extrémní levice? Bývalí nomenklaturní komunisté? Závistivci, nespokojenci, ti, kterým nevadí sprostá slova, ti, kteří si neověřují informace, ti, kterým nevadí hrozba Ruska? Je to jen jeden zkratkovitý pohled, výčet části voličských skupin staronového prezidenta, ale i takto může někdo výsledek vidět. Raději zjednodušeně diplomaticky říkáme, že znovuzvolený prezident zemi rozděluje. Ale co když on jen vsadil na ducha naší minulosti, na temné síly, které jsou v této minulosti ukryté? A na stíny, které si neseme sebou a třeba o tom ani nevíme…
Zemanův protikandidát Jiří Drahoš mluvil o svém soupeři jako o muži, který reprezentuje minulost. Ale už Karel Schwarzenberg před pěti lety nazval Miloše Zemana mužem minulosti. Oba mají pravdu, ale bohužel úplně jinak: Zeman je "mužem minulosti" především v tom, že mistrně dokáže využít všeho špatného, čím českého človíčka naše minulost obtěžkala, a co táhne nesebevědomě za sebou jako kouli na noze.
Především strach. Byl tady za Habsburků, byl tady za nacistické okupace, byl tady za vlády komunistů. Po desetiletí, po staletí strach drásal a dusil duši Čecha. Zatím nikdy v novějších českých dějinách se nestalo, aby se tenhle človíček zbavil strachu natrvalo: první republika, nejdelší období beze strachu, trvala dvacet let, ale i ta její poslední léta byla ve znamení strachu z rozpínavosti Německa, z Hitlera. Strach z gestapa vystřídal po pouhých třech napůl svobodných letech strach z StB: ale celou tu dobu jsme žili ve strachu, zda si tu poloviční svobodu udržíme (neudrželi). Jakmile se v šedesátých letech človíček jen trochu přestal bát, přijely sovětské tanky. Odjely, ale strach zůstal.
A strach pomohl vyhrát Zemanovi hned dvoje prezidentské volby: poprvé strach ze sudetských Němců, podruhé strach z migrantů. Přičemž jde v obou případech o hrozbu imaginární, žádní sudetští Němci ani migranti před hranicemi nestojí, ani se tomu nešťastnému človíčkovi nedobývají do domu (je dokonce docela možné, že živého sudetského Němce ani migranta dvojnásobný volič Miloše Zemana nikdy neviděl). Jen se ten človíček ve strachu už dávno zabydlel, možná v něm byl i vychován a dnes třeba čeká na to, až si někdo všimne, jak moc se on, človíček, bojí. A Zeman si všimne. A nejen to: ví také, že z těch nesrozumitelně formulujících intelektuálů v Praze si toho človíčkova olbřímího strachu možná nevšimne nikdo.
Všechny posttotalitní země východní Evropy mají svým způsobem problém se strachem a všude se najdou politikové, kteří se strachem pracují, pěstují ho a využívají pro své politické cíle. Platí to i pro východní (postkomunistickou) část bohatého a úspěšného Německa, kde xenofobní a protimigrační hnutí mají silnější podporu než v jeho západní polovině. Není divu, vždyť celá východní část Evropy byla obehnána plotem, který sám o sobě ztělesňoval strach: kdo se k němu přiblížil, byl chycen, či dokonce usmrcen - jako když zvíře narazí do elektrického ohradníku a dostane ránu.
Strach byl pevnou součástí normalizačního Československa, jeho vládcové to věděli a pracovali s ním stejně jako dnes Miloš Zeman: strach z návratu sudetských Němců byl už tehdy jednou z jeho podob. Ale také strach z nukleárních zbraní, z kapitalistů, z vykořisťování, ze ztráty sociálních jistot, z nejistoty a také strach z neznámého za Železnou oponou. Ale také strach ze ztráty perspektiv, z vlastních slov, z kamarádů, protože špiclové byli všude. "…Ze strachu chodí lidé na různé oficiální oslavy, manifestace a průvody. Ze strachu, že jim bude znemožněna další práce, hlásí se mnozí vědci a umělci k ideám, v něž ve skutečnosti nevěří, píší věci, které si nemyslí, nebo o nichž vědí, že nejsou pravdou…" Tak popsal léta takzvané normalizace Václav Havel v dopise Gustávu Husákovi z 8. dubna 1975.
V tom je možná ukryto i vysvětlení, proč mnohým lidem tak málo vadí zjevné nepravdy (čti lži) opakovaně přinášené současným prezidentem, možná si někteří z nich pamatují, možná slyšeli doma od rodičů tu starou normalizační zkušenost: pravda, to je luxus, který si nemůžeme dovolit, pokud se chceme mít dobře. Nebo jinak; heslo o pravdě sice vlaje na prezidentské vlajce, ale voliči Miloše Zemana dobře vědí, že jich se to ve skutečnosti netýká, že je to jen taková hra, protože "hesla jsou hesla a nástěnky jsou nástěnky", jak kdysi před pádem Železné opony zpíval písničkář (a spolupracovník tajné policie) Jaromír Nohavica, dnes sympatizant Tomia Okamury.
Možná není náhodou, že Nohavicův Moravskoslezský kraj, ten smutný region jakoby na konci země, tolik fandil právě Zemanovi: kdo tam přijel za normalizačních časů, mohl si všimnout, že zdejší množství budovatelských hesel převyšovalo ostatní regiony o třídu. Severní Morava byla oporou tehdejší totalitní moci a komunističtí vládcové za vlídné přijetí těch nesrozumitelných frází lidem v tomto koutu země zaručovali jisté výhody. Zmizely už dávno, ale vzpomínka na ně možná ještě někde v koutku žije. Samozřejmě, to všechno je teď jen a jen minulost, řeknete. Jaký má smysl se v tom přehrabovat? Zeman jen chytře využil nostalgických nálad, tak co?
Jenže, co když je tu otázka: Pokusili jsme se s tímhle neviditelným a možná i těžko uchopitelným dědictvím minulosti bojovat? Václav Havel se o to bezpochyby snažil; ale ostatní politikové a ti, kteří přišli po něm, se snažili také? Nebo zjistili, že bude lépe, když strach, lži a nostalgické nálady vůbec nebudou rozptylovat, ale naopak podněcovat, protože jim to pomůže v jejich politických cílech? V mnoha lidech je ukryto dobro i zlo, strach i odhodlání vedle sebe: jako když na jednom záhonu rostou květiny i plevel. Můžete pěstovat plevel, abyste naštval souseda vedle, protože se mu dere přes plot na jeho zahradu. Bezpochyby jsou lidé, kteří z toho budou mít škodolibou radost. Ale ruku na srdce: vyberete si takového zahradníka pro svoji vlastní zahradu?
Jenže nejde jen o to, abychom vybrali prezidenta, který bude zalévat jen to správné kvítí; pečlivě rozlišovat pravdu a lež a nezneužívat strachu a stínů minulosti. Ti, kteří vsadili na Zemanova protikandidáta, v tomhle přecenili jeho možnosti: s dědictvím totalitní minulosti si neporadí jediný člověk; je třeba mu čelit všude: ve školách, v rodinách, v muzeích i v centrech dokumentujících totalitní minulost, jaká existují třeba v Německu. Kolik takových máme my? Jak často studentům či žákům připomínáme normalizaci, která stále ovlivňuje naše myšlení a činy? Jak často vysvětlujeme, jakou obrovskou roli v tom všem našem konání hrál (a hraje) strach, lež, pravda a propaganda? V zemi, kde pravda a poctivost nejsou samozřejmostí, nestačí najít kandidáta, který bude sám o sobě poctivý a bude říkat pravdu.
Připravme se, že nás čeká nesnadná cesta, při které nebude stačit naložit ta očekávání jen na jediná záda. Je to úkol pro všechny a na opravdu hodně dlouho. Klíčová bude vytrvalost. Asi takhle - když už jsme u toho zahradničení - anglický šlechtic vysvětluje, jak jednoduše se vypěstuje pravý anglický trávník: denně kropte, co týden vymetejte, válcujte. "A když to budete dělat tři sta let, budete mít právě tak dobrý trávník jako mám já," píše Karel Čapek v Zahradníkově roku.
