Elektřina, topení, voda. Kdo na nich šetří, dřív nebo později může propadnout dojmu, že se mu to zas tak nevyplatí, že je to vlastně jedno, protože příslušně mastná faktura si ho najde tak či tak. Spotřebitelé jsou v schizofrenní situaci.
Šetřit planetu nám podsouvá buď rozum a cit, anebo vládní koncepce (naposledy ta o boji se suchem), případně znepokojivé zprávy o stavu podnebí a přírodních zdrojů, proháněné titulními stránkami. Ale osvojit si to všechno není povinné, otáčet ve svém bytě vypínačem a kohoutkem může každý podle libosti, na to má právo. Vymoženost blahobytné společnosti.
Pokud se dohodneme, že úsporné chování je správné a plýtvání špatné, musí k šetření motivovat taky peněženka. Dobrovolné uskromňování podložené přesvědčením, zodpovědností a jinými ušlechtilými veličinami nestačí. Sluší se přitlačit. Úměra mezi spotřebou a účtem za energii by proto měla být co nejpřímější. Jistě, někomu na tom stejně moc nesejde, protože je ignorant, nebo peníze nepočítá, bydlí v pasivním domě, investoval do zateplení, svítí petrolejkou a pije ze studánky.
Morální a materiální motivy přiměřené, udržitelné spotřeby by se měly potkávat, pokud možno rovnou protínat a splývat. Není tomu tak.
Poslední novinka: účet za elektřinu bude mnohem víc záviset na kapacitě jističe a méně na tom, kolik wattů proteče vaším elektroměrem. Pro řadu lidí to bude znamenat zdražení, někdy i citelné, což je vzhledem k tomu, že velkoobchodní ceny elektřiny v Evropě vytrvale klesají, opravdu neuvěřitelná informace.
Podezření, že ve skutečnosti jde o to, zabezpečit dominanci velkých energetických firem a chránit je před rizikem vadnoucích příjmů, je namístě. Ale hlavní zpráva zní: šetřit elektřinou, chovat se úsporně, dává menší smysl. Domyšleno: elektřiny bude muset být pořád hodně, cesta k budování nových „dominantních“ zdrojů je volná atd.
S podobným přístupem pracuje vyhláška, podle které se rozpočítávají náklady na teplo v bytových domech. Od ledna se změnila a nejvíc si připlatí ti, kdo hodně šetří. Minimální povinný paušál stoupne. Prý je to spravedlivější, protože doteď se majitelé středových bytů nechávali vytápět přes zdi od sousedů. „Dnes na toho, kdo nepřiměřeně šetří (sic!), doplácejí ostatní,“ vysvětlila mluvčí ministerstva pro místní rozvoj. Dokonce se to prezentovalo jako vypálení rybníku „šetřílkům“.
Neboli pokud máte středový byt, klidně si topte na pětadvacet a větrejte, je to jedno. Kdo si chtěl vyměnit okna, aby mu dovnitř netáhlo a teplo neutíkalo ven, už se nemusí tolik snažit. Kdo to už udělal, jeho problém. Na šetřílky si posvítíme!
Příběh vodného a stočného je známý. Když se spotřebuje příliš málo, vodárny napřesrok zdraží, a důvodem se nijak netají: náklady na úpravu a distribuci vody prý jsou skoro stejné, ale když lidé vodou šetří a vodárnám zaplatí míň, nezbývá než je přimět k nápravě změnou ceníku. Byznys, pokrčí rameny vodárenští.
Přirozenou reakcí na pokles poptávky jistě není v kapitalismu zdražení, ale naopak zlevnění – jenže vodárny jsou přirozený monopol, nemůžete si vybírat, u koho nakoupíte. Takže když obyvatelstvo omezí spotřebu, je po zásluze potrestáno a na konci roku si může položit otázku: stálo nám to za to? Kdybychom protočili víc, nevyšlo by to nakonec nastejno, protože by (možná) nezdražili?
Elektřina, topení, voda. Chovat se šetrně-ekologicky kupodivu neznamená totéž co šetřit na penězích. Kdo do toho jde, musí si být naopak vědom: nechci slevu zadarmo. Paradoxní, absurdní. Přirozené monopoly nejde rozebrat, ale jsou pořád monopolnější, než by bylo zdrávo. Správná cesta: decentralizace, dát spotřebitelům možnost, ať jsou sami svými energetickými dispečery.
