Když před rokem vznikala nová německá spolková vláda, ohlížela se řada českých komentátorů nostalgicky za tou minulou. Připomínali osobní náklonnost končící kancléřky Angely Merkelové ke střední a východní Evropě, která prý vydatně pomáhala zdejším zájmům. V klíčových otázkách je ale těžké něco takového reálně najít.
Angela Merkelová možná projevovala mimořádnou trpělivost v komunikaci i s tak obtížnými partnery, jakými byl Andrej Babiš či Viktor Orbán, její strategická rozhodnutí už ale pro region vždy tak výhodná nebyla. Jako příklad může posloužit třeba její neochota naslouchat obavám z přílišné energetické závislosti na agresivním Kremlu.
Celkově nicméně jako nejsilnější evropská politička projevovala obdivuhodnou schopnost dojednávat složité kompromisy. Ani Merkelová samozřejmě nebyla neomylná, ve schopnosti citlivě vyvažovat nejrůznější zájmy za ní ale její nástupce Olaf Scholz zatím dosti zaostává. Jak dokládá například jeho nedávné rozhodnutí vyčlenit ze spolkového rozpočtu 200 miliard eur (tedy skoro pět bilionů korun) na zastropování cen elektřiny a plynu pro německé firmy a domácnosti, jež v Evropě vyvolalo vlnu nevole.
Podle informací bruselských médií totiž kancléř obří domácí pomoc nekonzultoval s ostatními unijními zeměmi, přičemž on i jeho ministr energetiky Robert Habeck vytrvale odmítají souhlasit s obdobným opatřením na celoevropské úrovni. Panují proto obavy, že nyní německé firmy získají nad těmi ostatními neférovou výhodu. A to za situace, v níž je klíčové udržet tváří v tvář ruské agresi evropský klub co nejjednotnější.
Sólo akce, která má potenciál rozhořčit klíčové země, jakými jsou Francie či Itálie, je za takových okolností těžko pochopitelná. Tím spíše, je-li v přímém rozporu s tím, co sám Scholz zdůrazňoval během svého srpnového projevu v pražském Karolinu - totiž že budoucnost Evropy se musí zrodit z kompromisů, které zohlední zájmy všech členů klubu.
Paradoxní ovšem je, že zatímco velké unijní země německý "deštník" nebo také "dvojitý úder" proti drahotě rozčílil, Česko může být s aktuální energetickou politikou Berlína spokojeno. Hlavně proto, že Němci nyní na evropské úrovni prosazují místo zastropování cen plynu (které Fialova vláda nepreferuje) řešení, jež spočívá mimo jiné v jeho společných nákupech.
Vycházejí přitom z faktu, že unie má jako celek na globálním trhu značnou hospodářskou sílu, a uměla by si proto vyjednat výhodnější ceny, přičemž by je zároveň jednotlivé státy přestaly šponovat nahoru svou přetahovanou o nedostatkovou komoditu. Česku, jako středně velkému suchozemskému státu bez přímého přístupu k pobřežním terminálům na zkapalněný plyn, taková strategie vyhovuje. Ostatně ministr průmyslu Jozef Síkela o ní veřejně snil už před mnoha měsíci.
Nyní se navíc Praze otevřela diplomatická možnost dotáhnout k podpisu i tři měsíce předjednanou česko-německou dohodu o vzájemné energetické solidaritě. Šance probrat celou citlivou věc s Olafem Scholzem v uvolněné atmosféře se naskytla Petru Fialovi v pátek. Energetika totiž byla klíčovým bodem neformální schůzky unijních lídrů na Pražském hradě, takže na plyn, stejně jako na zlatý protidrahotní deštník, který tak irituje řadu zemí, nepochybně přišla řeč.
