Jednou z nejpřeceňovanějších událostí v Evropské unii je nepochybně její vedení, v němž se vždy na půl roku střídají všichni členové. Alespoň od konce roku 2009, kdy Lisabonská smlouva notně osekala důležitost tohoto aktu, protože ustavila stálého předsedu Evropské rady a unijního ministra zahraniční, jemuž se tak ale nesmí říkat, takže má titul na tři řádky. Předsednictví od těch časů už prakticky nabízí jen lesk bez obsahu.
Přesto je šestiměsíční formální vedení důležité. Už proto, že se během něj lze před celou Evropou spektakulárně znemožnit. Nám se to podařilo hned napoprvé. Během příprav jsme se minule chvástali, jak to celému klubu osladíme, ale v půli předsednictví se Jiřímu Paroubkovi (tehdy ČSSD) náhodným pokusem podařilo bez jakéhokoliv plánu povalit vládu, takže v Bruselu pak nikdo netušil, komu má vlastně do Prahy další měsíce volat.
Za stávajícího aranžmá je zkrátka formální šéfování unii důležité zejména pro samotnou předsednickou zemi a pro její image. Nabízí příležitost velmi zřetelně artikulovat, co ve sjednocené Evropě prosazuje, oč stojí a čemu říká ne.
Vše ale bohužel nasvědčuje tomu, že v případě Česka se ostatní dočkají jen ohlušujícího ticha. Což - přiznejme si - bude ještě ta lepší varianta.
Katastrofa nepřijde. Snad
Naštěstí se momentálně alespoň nerýsuje žádná velká havárie, která by české předsednictví mohla úplně zostudit. Dozvěděli jsme se sice, že klíčoví ministři neumí anglicky, což nám reklamu neudělá, ale v Evropě už jsou na něco takového od nás zvyklí. Služebně starší bruselští úředníci si ještě pamatují, jak to vypadalo, když se Miroslav Kalousek (TOP 09) pokoušel vést jednání ekonomických ministrů. Ti mladší zase alespoň zkoušeli prohodit pár slov s Alenou Schillerovou (ANO), když se zrovna výjimečně nefotila na Instagram. Takže němota Zbyňka Stanjury (ODS) by pro ně neměla být žádným velkým překvapením.
Přesto se nelze ubránit otázce, zda bychom přece jen neměli mít trochu ambicióznější cíle. Dobrý příklad z naší váhové kategorie nabízí třeba Portugalsko, které unii vedlo v první půlce minulého roku. Za šest měsíců stačilo dojednat kompromisy ohledně covidových pasů i zemědělských dotací a ještě zorganizovalo důležitý evropský Sociální summit. Pokud bychom dokázali něco srovnatelného, naší značně oprýskané prestiži by to citelně prospělo.
A to tím spíše, že v živé paměti ještě stále zůstává právě skončené předsednictví slovinské, během nějž lublaňský ministr vnitra nazval místopředsedu Evropské komise Franse Timmermanse "prasetem".
Příliš mnoho unijních politik
Uvážlivý profesorský styl nového premiéra Petra Fialy (ODS) dává naději, že v tomto ohledu dopadneme lépe, bohužel ale nezaručuje, že budeme pro ostatní čitelní. Šéfovi občanských demokratů se totiž podařilo rychle a hladce vyjednat komplikovanou pětikoaliční vládu mimo jiné i díky tomu, že zcela hodil přes palubu zahraniční a unijní politiku.
Kde jsou ty časy, kdy se při skládání kabinetu vedl jeden z hlavních sporů o obsazení Černínského paláce. Nyní jej ODS prakticky bez námitek přepustila zcela nezkušenému pirátovi Janu Lipavskému, který se pak coby šéfdiplomat uvedl naprosto nediplomatickým veřejným kádrováním již schválených velvyslanců.
Ministrem pro evropské záležitosti se zase stal dosavadní senátor Mikuláš Bek (za STAN). V časech, kdy nás čeká unijní šéfování, by dávalo smysl, aby takový úřad obsadil premiérův blízký spolupracovník, nezdá se ale, že by jím právě Mikuláš Bek byl. Alespoň ne v pohledu na Evropu. Svou ministerskou kariéru zahájil mediální palbou do středoevropských partnerů, což jednak neodpovídá Fialově stylu a jednak je to něco, co naše předsednictví může značně zkomplikovat ještě dříve, než vůbec v druhé polovině roku začne.
A aby těch komplikací a třecích ploch nebylo málo, najal si premiér na úřad vlády Jolanu Mungengovou - člověka blízkého proslulému euroskeptikovi Janu Zahradilovi (ODS), jenž zastává názory zcela nekompatibilní s novým kabinetem. Je tak jen otázkou času, kdy se začnou do angličtiny překládat jeho výroky, jak rád by přijal Viktora Orbána do rodiny národně orientovaných stran, již vedle polského Práva a spravedlnosti tvoří právě i ODS.
Drobná práce unijní
Čekat za takto rozdaných karet úspěšné české předsednictví asi může jen notorický optimista. Tím spíše, je-li dnes stálým předsedou Evropské rady Charles Michel, který chtěl kdysi Čechy vyhazovat z Schengenu. A tím spíše, zastává-li dnes pozici unijního ministra zahraničí Josep Borrell, který naprosto nerozumí obavám východních států z ruského nebezpečí. Jen tak mimochodem: oba vděčí za své posty tristním vyjednávacím schopnostem Andreje Babiše a jeho přítele Viktora Orbána. Že by tento bruselský šik mohl nyní prorazit třeba Zbyněk Stanjura se svou polštinou, nevypadá jako úplně pravděpodobné.
Jaké úkoly vlastně budeme mít coby předsednická země na stole? Na vyjednání čeká řada detailů spojených s konfliktním Green Dealem, což pro Česko v praxi znamená sehnat spoustu schopných diplomatů a uklidit do ústraní co nejvíce národoveckých vládních politiků. Dále na nás jako meteorit dopadne nedodělaný plynový balíček, který je kvůli energetické krizi v centru pozornosti. Hnout bude třeba i s unijním plánem obnovy a novými eurofondy, které mají sice zcela konkrétní ideu, ale zatím bohužel jen naprosto abstraktní prováděcí předpisy.
Pokud bychom vedle toho dokázali učinit součástí agendy i nějaký ten náš národní zájem - třeba rychlejší integraci západního Balkánu nebo větší liberalizaci vnitřního trhu -, byl by to skvělý výkon. Pokud to nezvládneme, nepůjde o žádnou velkou tragédii, protože prosazování národních zájmů už se v hodně byrokratizované EU stejně děje jinak než přes národní předsednictví.
Nejdůležitější tak nakonec asi ani nebude to, co prosadíme, ale to, co snad před evropskými partnery dokážeme utajit: že Česko nemá absolutně žádnou dlouhodobější představu, jakou Evropskou unii vlastně chce.
