Žádný velký elán. Rozdrobenost. Žádná společná strategie. Velká neznámá ohledně toho, součástí jaké frakce se české strany v europarlamentu stanou. Česko-česká domácí kampaň, bez mezinárodních témat, jimiž dnes žije Evropa: klima, plasty, sucho. Jako by šlo o volby do sněmovny. Nulová účast evropských politiků. Národovci všeho ražení kontra proevropané, strach před světem nebo otevřenost vůči němu.
Takhle vypadá domácí kampaň do Evropského parlamentu.
Evropské volby budou plebiscitem o tom, nakolik jsme na stejné vlnové délce se západní částí Evropy. Nakolik silné jsou u nás ještě proevropské nálady, nakolik máme vůli být součástí Západu a sdílet s ním (a on s námi) všechny neduhy, které na nás valí globalizace. Anebo nakolik zapustilo kořeny demagogické masírování mozků posledních let, jež ukázalo, co umí, třeba během donedávna netušené krize Británie.
Tenhle střet dnes platí pro celý kontinent. Míchají se do něj velké ruské peníze a politické tlaky, na rozbití EU taky pracuje ultrakonzervativní Steve Bannon, bývalá Trumpova pravá ruka. Nejsou to klidné volby, jako bývaly. Je pár velmocí a pár domácích chytráků, kterým by vyhovovala Evropa roztříštěná na puzzle národních států a státečků.
Před západní Evropou se nepotřebujeme bránit
V Česku se v posledních letech rozmáhá představa, že Západ je v úpadku, v jakési degeneraci, že my jsme ti jediní normální a bašta zdravého rozumu. Takže nám nikdo nemá co říkat, co máme dělat. Víme to nejlépe.
Není tomu tak. Západní Evropa je stále místem, kde se lidem žije nejlépe a nejcivilizovaněji. Nikde se lidé nedožívají tak vysokého věku, nikde není taková zdravotní péče, důchody, školství, péče o děti, o matky, starost o životní prostředí. Denní život je tam stále jiný než u nás: lidé se na vás většinou usmívají, služby fungují, život běží ve své většině hladce. Ta část světa stále přichází s novými myšlenkami a nápady, my je přejímáme.
Nelíbí se nám to a na podporu vlastních nejistot se chytáme všech zpráv, které mají ukázat, že tam společnost upadá. A že tedy nejlepším řešením je provinčnost, uzavřít se do vlastní ulity. Hledáme na evropské společnosti hnidy, čteme a říkáme o ní nepravdy. Záběry na šest tisíc žlutých vest v Paříži ale zastírají, že vedle nich si klidně žije šestašedesát milionů Francouzů. O těch média bohužel nepíší. Mnohé z poplašných zpráv vyrábějí ve střední Evropě katolické kruhy.
Všichni, kdo se bojí světa, stále v nejrůznějších podobách říkají, že se musíme před Evropou, před unií, před Bruselem bránit. Že tam musíme mít poslance, kteří nás uchrání. Velká demagogie. My se před unií nepotřebujeme bránit, ale naopak brát z ní všechno, co stojí za to a co se nám hodí. A přicházet tam s konstruktivními nápady. Zatím to Česká republika nedělala, léta měla jen výhrady, s tím nesouhlasíme, jsme proti tamtomu. A pro co tedy jsme?
Hra se sirkami
Je nebezpečné, když údajným ohrožením a nutností se bránit šermují politici v domnění, že to je jen takový způsob, jak získat hlasy. A přitom dobře vědí, že pravda je jinde, že nebezpečí přichází z jiných stran světa. Demagogie. Tahle hra se sirkami na seníku se vymstila v Británii Cameronovi: Myslel si, že strašit hrozbou z Bruselu je dobrá taktika, jak si udržet pozici uvnitř vlastní strany. A že v referendu samozřejmě brexit, ta chiméra, která patří jen do říše zlých snů, neprojde. A vida, prošel. Nikdo už pak ten oheň nebyl s to uhasit. Klaus po dlouhá léta a teď Babiš riskují, že hra se sirkami bude trvat tak dlouho, až něco zapálí.
Co mám na mysli? Třeba premiérovo prohlášení, že "máme dva dny na to, abychom vyčistili Evropský parlament". Jaké čištěni parlamentu, našeho europarlamentu? Proč straší institucí, o níž ví, že nám díky ní nebývale vzrostla životní úroveň a postavila se kdejaká infrastruktura, díky níž si mimo jiné vybudoval své miliardové impérium? Myslí si, že v politice je možné všechno a že za týden se na nehorázné výroky zapomene? Nebo volební slogan "tvrdě a nekompromisně chránit".
Nebo předseda Senátu Kubera (ODS), který v Terezíně při uctění památky zavražděných řekne v předvolebním politickém ajfru, že novou totalitou je péče o životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost nebo multikulturalismus. Čili všechno to, co se českému voliči pojí s unií.
Nejsou ale ve spektru zaběhaných, parlamentních stran jediní. Třeba volební šot ODS, léta eurofobní, teď prý snad euroskeptické strany. Její předseda Fiala v něm chce udělat "velký právní úklid Evropské unie". Jen neříká, jak to chce provést se svými dvěma až třemi poslanci, které bude mít v 751členném Evropském parlamentu. A na pozadí bruselské budovy Evropské komise podpásově prohodí: "Při každé regulaci ztrácíme kus své svobody". Rozumějte, unie nám bere svobodu, musíme se před ní bránit. Jakou svobodu kdy komu sebrala? Přitom mezi voliči ODS je 80% prounijních osob, mají z unie zisk. Proč je strašit? Proč nemluvit o EU pozitivně? Stále ta demagogie.
Je zarážející, že se teď vyrojily desítky straniček, které mají všechny v erbu eurofobii a potřebu bránit se unii (a nemají šanci na zvolení). A snad ani jediná, která by naopak, byť naivně, propagovala dobrodiní EU. Svědčí to opravdu o celkové náladě obyvatelstva? Nemyslím. Jen že ti proevropští se neorganizují, nevyjadřují se nahlas. Vezou se na vlně toho, že jsme členy EU, že psi štěkají a karavana jde dál. Jen aby se nemýlili.
V těchto volbách jde zkrátka o hodně. Proto musíme jít volit a volit pozitivně. Každý proevropský český europoslanec bude v tom unijním střetu v Bruselu dobrý.
U malých zemí, jako jsme my, je podmínkou sine qua non nějakého výsledku v parlamentu zařadit se do co největšího klubu, mít dobré vztahy s poslanci jiných zemí v jeho rámci a víceméně dohodnutou konstantní podporu některých poslanců jiných zemí. Schopnost vyjednávat, najít kompromis, umět se dohodnout. Tohle je ale v rozporu se všemi těmi výroky o "tvrdém a nekompromisním" hájení zájmů. Nepotřebujeme tvrdé lokty, ty nám jen uškodí, ale naopak schopnost se domluvit.
Domácí souboj s Babišem
V Česku k tomu přistupuje domácí kontext, výsledek bude symbolem posílení nebo oslabení premiéra a jeho strany. Eurovolby se samozřejmě nepromítnou bezprostředně, ale dopad na politickou atmosféru mít budou. ANO zatím vypadá, že dostane nejvíc, možná až 8 křesel (minule mělo 4). Na domácí půdě půjde o střet Babiš, Zeman versus ti druzí. Premiérovi protivníci ale dělají všechno pro to, aby neuspěli.
Unie je založená na jediném principu: spolupráci. Vědí to a říkají u nás všechny prounijní strany. Jak se ale samy v praxi chovají?
Jinde sjednocení, velké akce, v Česku prázdné náměstí
Ve Francii mají proevropské síly do voleb jeden prapor, jmenuje se Macron. V Polsku se veškerá opozice spojila v jednu kandidátku, jmenuje se Evropská koalice: od liberálů přes lidovce až po soc-dem. Jsou si vědomi vážnosti chvíle a rozdíly v jiných oblastech šly stranou. V sobotu ve Varšavě zorganizovali mohutný průvod se stovkami evropských vlajek, třicet tisíc osob, do čela přijel z Bruselu Donald Tusk. Hlavním městem šel nepřehlédnutelný proevropský vzkaz.
Po většině evropských zemí jezdí politici hlavních stran a kandidáti na předsedu Evropské komise, tzv. spitzenkandidáti, a dělají kampaň. V Česku jsme neviděli jediného (kromě domácího Jana Zahradila). Nebyli pozvaní, nechtěli přijet? Kromě Le Penové, kterou pozval Tomio Okamura, a soukromé akce francouzského intelektuála Bernarda-Henriho Lévyho v divadle Archa tu nikdo z Evropy nebyl. A to jde o volby do evropské instituce. Nějak mají u nás provinční nádech.
Minulou neděli, poslední víkend kampaně, zorganizoval spolek Tep Evropy (Pulse of Europe) na Staroměstském náměstí v Praze mítink proevropských stran. Přišli jejich kandidáti, rozložily se letáčky, ale strany nezmobilizovaly ani jednoho člena. V publiku bylo sotva dvacet osob, žádná televize. Snad to aspoň v krajích bylo jinak.
Já sám, já sám - ale na kraji propasti
Po dlouhých tahanicích se spojili STAN, TOP 09 a zelení, to byl jediný integrační krok na české scéně. Vybojují tak tak dvě, možná tři křesla. Lidovci odmítli, mají svoji hrdost, svou tradici, půjdou sami. To jim vynese zřejmě jednoho europoslance. TOP se rozhádala se Štětinou, ten kandiduje samostatně. ANO se rozhádalo s Teličkou a Ježkem, ti také kandidují samostatně. Piráti kandidují samostatně, jsou teď na vzestupu domácí přízně. Získají možná čtyři europoslance. Soc-dem se pohybuje na hranici zvolitelnosti, ale jde taky samostatně. Kdo se v kontextu těchto voleb s kým nerozkmotřil?
Jako by nevěděli, že nejde o volby do sněmovny, kde se rozděluje 200 křesel, ale do Evropského parlamentu, kde Češi mají 21 míst.
Zatím tam máme sedm stran, ANO, ČSSD a TOP mají po čtyřech poslancích, ostatní ještě méně. S tím moc díru do světa neudělali.
V čem je rozdrobenost stran fatální: pokud strany nebo pánové a dámy X a Y, kteří kandidují sami, nedostanou ve volbách aspoň pět procent, neprojdou. A jejich hlasy spadnou do pytle, z něhož se potom rozdělí mezi vítěze a tím jim napomohou třeba k dalšímu křeslu. Vydělají na tom ANO a piráti, možná ODS. Ve slepé víře, že každý z nich je nejlepší, riskují, že neprojde nikdo. Kdyby šli pod jednou kandidátkou, prošel by jistě jeden, a třeba i oba. Je s podivem, že se takhle chovají i zaběhané, profesionální strany.
S kým se dokážeme spojit?
Princip evropské spolupráce se v europarlamentu projevuje prakticky. Přijdou sem lidé z možná stovky národních stran. A v parlamentu se sdruží do tzv. evropských stran, frakcí: evropští lidovci, socialisté, liberálové, konzervativci. Celá evropská politika je na jejich vzájemné síle postavena. Uvnitř sebe se rozhodují, jak budou hlasovat. Tyto kluby si dle své síly vyjednají pozice v parlamentu včetně jeho předsedy, zvolí předsedu Evropské komise, potvrdí nebo odmítnou eurokomisaře, přijmou rozpočet EU.
Čeští poslanci tu jsou zatím rozděleni do šesti frakcí, v každé maximálně čtyři. U malých zemí, jako jsme my, je tedy jasné, že podmínkou sine qua non nějakého výsledku v parlamentu je zařadit se do co největšího klubu, mít dobré vztahy s poslanci jiných zemí v jeho rámci a víceméně dohodnutou konstantní podporu některých poslanců jiných zemí. Schopnost vyjednávat, najít kompromis, umět se dohodnout. Tohle je ale v rozporu se všemi těmi výroky o "tvrdém a nekompromisním" hájení zájmů. Nepotřebujeme tvrdé lokty, ty nám jen uškodí, ale naopak schopnost se domluvit.
Na domácí kampani je zavádějící, že tuhle konečnou stanici v europarlamentu, členství v některé frakci, strany úplně opomíjejí. My ale volíme vlastně do evropských frakcí, jenže nevíme do jakých. U lidovců a socialistů to je jasné. Ke komu se ale přidají v Evropě piráti? Rozhodnou se až po volbách, asi na celoevropské úrovni en bloc. Mohou k liberálům, možná také k Zeleným. Kdo je ještě z českých stan u liberálů? Budete se divit, ale ANO. Takže Piráti ve stejné frakci s Babišem? To zcela odmítají.
Macron vytvoří novou frakci, a co s ANO?
Dosavadní liberálni frakce se teď promění, uskupí se kolem Emmanuela Macrona a jeho nové strany, která v Evropském parlamentu zatím není. Zorganizovali už schůzku osmi národních stran, ANO tam nepozvali. Z toho, co vím, Macron Babiše nemusí.
Kam tedy půjde ANO? Pokud ne k liberálům, spojí se s Orbánem (je zatím u eurolidovců) a s Kaczyńským (je zatím u eurokonzervativců s ODS) a se Salvinim, možná i s Le Penovou, do otevřeně protiintegrační strany? Strany, která bude v hlubokém konfliktu s hlavními silami Evropy, CDU, Macronem…? To by byla pro nás tragédie. A kam půjde ODS, s Babišem?
A co teprve malé české proevropské strany? TOP se STAN, Hlas, budou-li zvoleni, a nejspíš i piráti se octnou u liberálů. Proč se tedy doma tak přetahují? Je neférové vůči voličům tyhle afiliace v europarlamentu skrývat. Proč to doma neříct?
A k tomu české specifikum, letitý skandál: pracujete v Evropě, dokonce v Bruselu, a nemůžete tam volit, nemůžete ani korespondenčně. Volíte do Evropy a k tomu si musíte koupit letenku do Prahy. To nemá skoro žádná země. Pochybný příspěvek do evropské kultury.
